Učím se šít - šátky

Ráda se učím, jak a proč fungují obyčejné, všednodenní věci. Za většinou předmětů, které denně používám a činností, které provozuju téměř bezmyšlenkovitě, jsou tisíce let pokusů a omylů a spousta vědy a umění. 

Třeba vaření. Zajímá mě, jak fungují procesy při vaření, proč je některé těsto pevné, jiné nadýchané a další rozsýpavé, když jsem použila skoro stejné ingredience. Proč nejdou uvařit brambory v kyselém prostředí do měkka? Chci vědět, proč mám dodržovat posloupnost přidávání ingrediencí a proč je něco třeba udělat a něčemu jinému se zdaleka vyhnout - vysvětlení, že se to tak dělalo odjakživa mi nestačí.

Jak se vyrábí krém, který si mažu na obličej? Jaký je rozdíl mezi různými tkaninami? 

A proč tohle? A proč tamto?

Svět je tak zajímavý! (Jo, vždycky jsem byla protivně rejpavá, vím o tom. Taky jsem docela pohodlná, takže chci vědět, jestli všechny ty složité procedury jsou opravdu nutné. Protože jestli ne, mohly by se vypustit, ne?)

Do šití oblečení jsem si přála proniknout už dlouho, protože to je pro mě další záhada - jak se z 2D látky pomocí několika švů stvoří oděv? Jak se konstruují střihy? Jaktože stačí posunout šev o pár centimetrů a výsledný dojem je úplně jiný?

Se šitím jsem koketovala už od gymplu. Sem tam jsem ušila taštičku nebo kalhoty k pyžamu podle oblíbeného kousku, který se rozpadl. Představa, že budu někdy šít podle střihů, mi připadala vzdálená jako Mars. Byla jsem netrpělivá a nedokázala jsem si představit, že budu něco šít několik dní z tolika kousků. Navíc šití vyžaduje žehlení, kterému jsem se zapřisáhle vyhýbala. 

U nás doma šil táta. Jeho stroj stál v suterénní dílně a měl svůj vlastní kus nábytku, skříňku do které se dal složit a zamknout. Táta zkracoval kalhoty, zašíval díry a občas ušil jednoduchou tašku nebo pouzdro. Naučil mě, jak se do stroje dává spodní nit a jak se vrchní nit provléká všemi těmi otvory. Taky mě učil jak všít vnitřní záplatu do rozedřených kalhot, ale při tom jsem vždycky nevyhnutelně sešila nohavice dohromady, ať jsem se snažila sebevíc. 

Babička taky šila, ale látku si vždycky nechávala nastříhat od sousedky. V socialismu se bez schopnosti šít asi nedalo přijít k pěknému oblečení. A babiččin šicí stroj mám v dlouhodobé zápůjčce v Praze. Je to archivní kousek značky Lada z roku 1964. V 70. letech byl jednou v servisu a od té doby nic, takže hádám, že ho budu muset brzy na nějakou kontrolu objednat. 

Ze začátku jsem z něj byla rozpačitá (starej křáp, kterej nic neumí), ale postupem času jsem zjistila, že má všechny funkce, které potřebuju. Od té doby, co se mi podařilo vyladit napětí spodní nitě, už mému šití nestojí nic v cestě. 

Minulý rok jsem měla takový záchvěv, že budu šít v ruce, ale opustila jsem jej po obšití jednoho dlouhého lemu. Začala jsem na instagramu sledovat pár členek slavné šicí online komunity a koupila jsem si několik střihů v pdf a látek v Sartoru. Pak jsem odložila šití ad acta. 

Na konci roku jsem se rozhodla zlehka začít, jenže u mě je i opatrný začátek vždycky dost hrr. Obdivovala jsem krásné indické látky tištěné technikou blockprint a ikat vazby, které se u nás nedají sehnat. Objednala jsem si je tedy z indické manufaktury. Plánovala jsem si ušít čtvercové šátky - šátky nosím ráda a takové vzory nikdo mít nebude! 

Látky jsem koupila až nepředstavitelně lacino a pak mě dost rozčílilo, že daň a celní poplatky byly dražší než celá zásilka. Holt první zkušenost s nákupem mimo Evropu...

Když už byly látky bezpečně doma, pořádně jsem je napařila (žehlení si poslední dobou i užívám) a ušila z nich šátky - dvakrát zahnout okraj a prošít. Jednoduché cvičení na rovné šití. Ze začátku švy úplně rovné nebyly, ale už je to lepší. 

Na šátku mám ráda i to, že v případě, že si zapomenu vzít roušku, si ho můžu vzít takhle "na banditu" přes obličej. Když jdu nakoupit, cítím se jako kdybych prodejnu přepadávala.