Předvečer

Civím do knihy a uvědomuju si všechno kolem jenom ne ji. Cítím bolestnou přítomnost všech možností, kterým se nemůžu věnovat.
Přijdu si jako bezúčelná bytost, mechanická hračka, která nebyla stvořena pro ničí potěšení. Ale narozdíl od minulých dnů mi dnes moje neúčelnost nepřekáží. Spíš mě uklidňuje. Je jako novotou vonící, ještě témeř prázdná kniha, která čeká na dlaší tahy pera. Úvod už byl napsán, ale k ničemu nezavazuje.

Jsou tři hodiny ráno a já sedím v dílně a civím na podélně prořezané letokruhy na dveřích staré skříně. Hlavou mi šumí zvuky deště a umývají ji zevnitř. Skartuji časopisy a pozoruji urychlený nárůst entropie, ke kterému tady dochází. Působím jejich zánik s uspokojením někoho, kdo se většinu času zabývá tvořením. Myšlenky mám ostré jako ranní slunce, ale paměť už trošku selhává. Obklopuje mě ticho a ticho léčí.
Je mi dobře, je mi klidně, neboť kostky už byly vrženy a nedá se s tím už nic dělat.