Procházka dopoledním sídlištěm. Je šero. Z nízkých šedavých mraků padá omrzlá voda, ani déšť ani sníh. Je slyšet jen šumění, jak její krystalky narážejí na zkroucené dubové listí, na ušlapanou trávu, jak prolétají klecemi korun stromů a zachycují se v nich. Křišťálové kapky visící na spodku větví i větviček jsou nejkrásnější ozdoby. Tak prosté.
Mlha zakrývá poslední patra věžáků a vytváří dojem soukromého světa. Soukromého světa, který nikomu nepatří. V prostorech mezi paneláky je prázdno; říkám prostory, protože ulice podle mě vypadají jinak. Občas tím tichem projde ošumělá existence nebo maminka s dítětem. Barevné hranoly s okny působí opuštěně, bezesmyslně.
Vzpomínám na základní školu. Jakoby moje vzpomínky byly černobílý film, jehož kulisy až teď dostávají barvy. Jsou ale stále stejně hranaté. Oprýskané prolézačky z kovových trubek vyměněnili za dřevěné, barevné a bezpečné, domům byly pořízeny nové kabáty. Jinak se vlastně nic nezměnilo. I hnízda rodinných domků, zbytky bývalých vesnic, sedí stále stejně tiše, pozorované z výšky okny paneláků.
Namrzlý déšť šumí a břízy ohýbají své tenké větévky. Odcházím. Nikdy jsem nebyla sídlištní dítě.

Komentáře

  1. To jsem si teď potřebovala přečíst. Díky. Dobře, že jsem to našla. Občas je třeba, aby se do mých chvil promítly chvíle odjinud. L

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky