Podzim

Miluju podzim. Ačkoliv, jak včera podotkla Adekja, je to bídák promiskuitní. Promenáduje se kolem jakoby nic, jako by mu bylo všechno lhostejné, ale přitom tu byl jenom pro mě. Mezitím ale, nepozorovaně, slouží jako múza každé druhé (a nedělám si i iluze, že i každému druhému). Prostě floutek k pohlednání.
Musím mu ale přiznat, že má co předvádět. Pyšní se nejkrásnější žlutou a červenou z celého roku, které jsou jako exploze nerozmíchaných temperových barev, nad jejichž používáním bez přidané běloby učitelka výtvarné výchovy vždycky lomila rukama. Jsme v kouzelném čase dětských radostí a listy mohou mít jakoukoliv barvu si vymyslíme.
Posekané trávníky už nedorůstají, zůstávají učesané a mají úžasný odstín chladně zelené. Pouhý pohled na jasné nebe křižované prachovými pery mraků nikdy tolik nestudí. Podzim je kouzelník s rošťáckým výrazem a v kabátě sešitém z různobarevných kousků, který mu sahá až na paty kožených bot. Slunce mu kreslí obzvlášť ostré stíny a schovává si pro něj to nejkrásnější zlaté světlo. Pamlsky, které servíruje, jsou beztrestně předávkované skořicí a horké hrníčky opojně pálí do prochladlých prstů.
Stejně za pár týdnů zase odjede a všem jeho milenkám zbydou jen zatoulané opadané listy, které suše chřestí, když je vítr prohání po vymrzlých ulicích. A nejasná touha po příštím podzimu.
Myslím, že není nic proti ničemu, když si s ním občas nezávazně vyjdu a v reji barev blaženě zapomenu na celý zbytek roku. Je to platonická, ale o to intenzivnější romance.