Stockholmský styl

Můj vztah k módě je čistě pocitový – líbí/nelíbí. Většinou pro mě rozhoduje celkový dojem (stejně jako u filmu, nedokážu ocenit skvělou kameru a výpravu, když příběh obsahuje méně zajímavých momentů než návod k použití kuchyňského robota).

Nejsem nijak zběhlý paparazzi, takže žádné šokující fotky nečekejte. :)

Léto v České republice je z hlediska mých pocitů týkajících se stylu oblékání spoluobčanů relativně klidné období – vztah Češek k barvám a sukním se postupně lepší a ulice v teplém počasí rozkvétají. Jenže úměrně se zvyšující se teplotou se rojí také slečny (a kdyby jenom slečny, dokonce i starší ročníky), které mají dojem, že o číslo menší tílko zmenší i je a čím víc holé kůže, zejména na zádech a ve výstřihu, tím víc si to oni i okolí užijí. Nepatřím k té části okolí, která by si to užívala.

V zimě zase nastupuje tyranie džínů a tmavých takzvaně sportovních bund, ačkoliv většina majitelů a zejména majitelek by mnohem líp pořídila s pěkně střiženým kabátem. Alespoň by se na to dalo koukat.

Češky často neumějí kombinovat oblečení. Oblečou na sebe kusy, které si jim každý líbí, ovšem vůbec se k sobě nehodí. Muži jsou samostatná skupina, pro kterou je styl oblékání pod rozlišovací schopnost, něco, co se chlapů netýká.

A pak je tu ještě jedno zásadní slovo: jednoduchost. Málokdo je ochoten připustit, že rčení v jednoduchosti je krása a méně znamená více jsou všeobecně platná, nefungují jenom jako výmluva s hořkou příchutí v případě, že si z různých důvodů nemůžeme něco dovolit.

Nevím, jestli je to českým prostředím, které je tak porůznu poslepované z protiřečících si vlivů a názorů, neschopností poznat míru, nebo prostě nevkusem. Ovšem nemyslím si, že by jakýkoliv národ naprosto postrádal vkus, spíše jde o vlivy a obrazy, jimž je vystavován. České celebrity, které většina národa sleduje, se málokdy oblékají stylově, pokud se něčím honosí, tak je to značka. Na oblečení ve výlohách je často přímo zoufalý pohled. Důvody těchhle skutečností teď nebudu rozebírat, neboť by vydaly na knihu o několika dílech.

Každopádně bylo příjemně šokující podívat se do města, kde lidé kombinovat oblečení umějí. Dost dlouho jsem si vystačila s tím, že jsem jenom chodila po ulicích a pozorovala. Lidi, obchody, domy. Všechno je takové jednoduché a působivé. Pokud se na ulicích vyskytují neonové nápisy, jsou malé a v tlumených odstínech. Fasády nejsou zakryté reklamami. Interiéry prosté,  jednoduché a barevně sjednocené, ukázkové pokoje v IKEA jsou proti tomu ještě přeplácané. Znám dost lidí, kteří by to označili za chudé a nezabydlené, ovšem já bych zase jejich domovy nejspíš viděla jako zasekané různými „dekorativními“ předměty. 

Možná hlavním základem úpravnosti zdejší módy je její barevná paleta. Celé Švédsko už má zřejmě pár set let modré období (viz Pablo Picasso), modrá je prostě všude. Ovšem jen některé modré – námořnické odstíny v celé paletě od světlých po tmavé, královská modrá a já nevím, jak se všechny ty modré jmenují. Rozhodně jsou všechny takové tlumené, žádné jasné, světlé ani tyrkysové. Potom je tu bílá, béžová, písková, okrová a jim podobné. Tyhle barvy pokrývají největší barevné plochy a menší míře jsou zastoupeny ty opravdu výrazné, zejména červená a lososová. 

Dost velký podíl na celkové upravenosti populace má také povšechný výskyt sportovní postavy. V kteroukoliv denní dobu včetně hluboké noci se vždycky najde nějaký běžec se sluchátky v uších, k večeru, jak postupně končí pracovní doba, se běžci začnou rojit ve velkém. Švédky jsou navíc spíše ploché, a je samozřejmě snazší obléci se úpravně, když nemusíte u střihu pamatovat na žádné výraznější tvary.

Když jsem přijela do Stockholmu, bylo kolem 25°C a já se nestačila divit. Při své první procházce městem jsem nepotkala jedinou podprsenku vykukující z nepadnoucího trička. Dokonce ani samotné obtažené topy se nekonaly, stejně jako žádné do očí nepříjemně bijící barevné kombinace. Většina obyvatelstva jezdí do práce a vůbec po městě na kole, což jim nebrání být u toho elegantně oblečení.

Jestli mi někdo vyrazil dech, tak to byli stockholmští muži. Leckdo tady má vlastní osobitý styl, sem tam se objeví i nějaká zajímavá módní kreace. Nejčastěji nosí plátěné kalhoty, košili a sako, taky svetry a dlouhé pláště. Klasické černé „manažerské“obleky tu skoro nepotkáte, ovšem obleky v různých tmavých odstínech barev ano. Nedávno jsem potkala chlápka, který vypadal velmi nenápadně a úpravně, ovšem při bližším pohledu se ukázalo, že má sladěný kapesníček v kapse saka a ponožky, oboje jasně zelené. Působilo to velmi příjemně.

Zdejší muži také nosí vlasy ostříhané tak, že se tomu dá říkat stylový sestřih, tedy ne ve stylu „sportovec, celá hlava na jednu délku mašinkou na trojku“. Sportují tu skoro všichni, to ale neznamená, že kvůli tomu musí vypadat jako skinheadi pár týdnů po zástřihu.

A abych nezapomněla - velmi výrazné brýle. Ty bez obrouček se tu skoro nenosí, většina má tmavé tlusté obroučky různých barev. A nevypadá to ani trochu hipstersky.

Pak přišly deště a upřímně, první den jsem opouštěla kolej s obavami, co venku uvidím. Záplava softshellek v depresivních odstínech se ovšem nekonala, stockholmané oblékli plátěné pláště a kabátky, k tomu deštníky. Někteří jezdí s deštníkem i na kole, kterýžto manévr mi přijde technicky neproveditelný.

Se snižujícími se teplotami se ale objevil jeden strašlivý…fenomén, který postupně zaplavit ulice. Tenisky. Jsou všude. Ti skvěle ohození chlapíci si sice skvělý ohoz zachovali, ovšem jen málo jich má tak pevnou páteř, aby si vzali pěkné podzimní boty. 

Stockholmanky obecně podpatkům příliš neholdují a jsou schopné si vzít tenisky i k šatům. Zpočátku jsem se pozastavovala nad converskami svojí kolegyně, ale časem jsem zjistila, jak strašlivě pomýlená jsem byla. Conversky jsou pěkné, stylové boty, k adekvátnímu oblečení ovšem.

Nejhroznějšími se ovšem ukázaly být tkaničky. Jinak velmi rozumně kombinující lidé si v těch botách nechávají neonové tkaničky, které svítí a svítí, asi že slunce zašlo. Jediným řešením bylo snažit se při procházkách po městě nezabloudit pohledem pod úroveň kolen. S narůstajícím srážkovým úhrnem ale nasákavé tenisky postupně mizí, díky všem bohům za to. 

Třeba jako tady chlapec. Až po kolena dobrý, i když uznávám, že na té fotce to tolik nevynikne.

Možná ještě ulovím nějaké fotky, když světlo dá.

Nasávám dojmy, sbírám inspiraci a těším se na dobu, až budu umět pořádně šít. Jenom se trochu obávám estetického šoku při návratu do vlasti.