130926
28,5 hodiny strávené zpátky v ČR.
Břicho stále plné svíčkové od maminky skonzumované před čtyřmi hodinami.
Znovu objevuji, že mám nejpohodlnější postel na světě.
Podzim se mi tu zdá krásnější než ve Stockholmu, barevnější. Březové listy plavaly na hladině jezírka před naším domem, kam jsem se šla ráno vykoupat. Vítr je nemá kam odnést.
Cítím, jak mi to pálí a doufám, že schopnost analytického myšlení nezanikne s nástupem akademického roku.
Jsem pořád stejně sklerotická, ale tam mi to neměl kdo připomínat.
Rex se může radostí zbláznit kdykoliv vyjdu ven sebírat ořechy shozené větrem.
Za dobu pobytu doma jsem strávila různě intenzivní konverzací přibližně tolik času, kolik předtím za týden. Zjišťuju, že mi to nedělá úplně dobře. Sedím na posteli ve známém útlumu a nechuti k jakékoliv činnosti (kterých je jako obyčejně neobyčejně mnoho). Ani jsem nemrkla a zapadla do vyježdených kolejí. Musím být víc času sama (i když třeba nechci. ale potřebuju)
Pořád se mi nedaří dostat mysl zpátky do svobodného stavu. Asi to bude tím, že se snažím.
Občas dost vážně uvažuju, proč nad některými věcmi přemýšlím, když bez přemýšlení by to bylo očividně mnohem jednodušší.
Něco změnit bude těžší než v nové a tvárné skutečnosti stockholmské samoty, ale začala jsem hned. Dokud mám ještě odhodlání a vzpomínky jsou živé.
Prvních pár hodin, kdy jsem mluvila česky, to znělo hrozně divně. Po měsíci výlučné angličtiny jsem měla pocit, jako by mluvil někdo jiný, jakoby se slova řadila sama od sebe, bez mého vědomí.
V hypermarketu jsem si připadala jako odvykající alkoholik na party s pitím zdarma. Pak se nemají divit, že je národ tlustej. Ale on se asi nikdo nediví. Ne doopravdy.
První rozhovor v Plzni, ještě tím cizím hlasem, mě velmi překvapil a nakonec i rozesmál. Taktéž druhý a také večer s rodinou u vína.
Dneska jsem si dala zmrzlinu a pak se šla podívat do sklepa knihkupectví.
Dostala jsem zpátky věci, které mi ve Švédsku nejvíc chyběly - lidi, které mám ráda, a český jazyk.
Krosna stále ještě leží na podlaze, mám vždycky po příjezdu pocit, že jsem ji vykuchala a ona teď s vyhřezlými vnitřnostmi čeká, až ji uklidí mrchožrouti. (Kteří se válejí na posteli a nejsou schopni činnosti)
Welcome home.
Břicho stále plné svíčkové od maminky skonzumované před čtyřmi hodinami.
Znovu objevuji, že mám nejpohodlnější postel na světě.
Podzim se mi tu zdá krásnější než ve Stockholmu, barevnější. Březové listy plavaly na hladině jezírka před naším domem, kam jsem se šla ráno vykoupat. Vítr je nemá kam odnést.
Cítím, jak mi to pálí a doufám, že schopnost analytického myšlení nezanikne s nástupem akademického roku.
Jsem pořád stejně sklerotická, ale tam mi to neměl kdo připomínat.
Rex se může radostí zbláznit kdykoliv vyjdu ven sebírat ořechy shozené větrem.
Za dobu pobytu doma jsem strávila různě intenzivní konverzací přibližně tolik času, kolik předtím za týden. Zjišťuju, že mi to nedělá úplně dobře. Sedím na posteli ve známém útlumu a nechuti k jakékoliv činnosti (kterých je jako obyčejně neobyčejně mnoho). Ani jsem nemrkla a zapadla do vyježdených kolejí. Musím být víc času sama (i když třeba nechci. ale potřebuju)
Pořád se mi nedaří dostat mysl zpátky do svobodného stavu. Asi to bude tím, že se snažím.
Občas dost vážně uvažuju, proč nad některými věcmi přemýšlím, když bez přemýšlení by to bylo očividně mnohem jednodušší.
Něco změnit bude těžší než v nové a tvárné skutečnosti stockholmské samoty, ale začala jsem hned. Dokud mám ještě odhodlání a vzpomínky jsou živé.
Prvních pár hodin, kdy jsem mluvila česky, to znělo hrozně divně. Po měsíci výlučné angličtiny jsem měla pocit, jako by mluvil někdo jiný, jakoby se slova řadila sama od sebe, bez mého vědomí.
V hypermarketu jsem si připadala jako odvykající alkoholik na party s pitím zdarma. Pak se nemají divit, že je národ tlustej. Ale on se asi nikdo nediví. Ne doopravdy.
První rozhovor v Plzni, ještě tím cizím hlasem, mě velmi překvapil a nakonec i rozesmál. Taktéž druhý a také večer s rodinou u vína.
Dneska jsem si dala zmrzlinu a pak se šla podívat do sklepa knihkupectví.
Dostala jsem zpátky věci, které mi ve Švédsku nejvíc chyběly - lidi, které mám ráda, a český jazyk.
Krosna stále ještě leží na podlaze, mám vždycky po příjezdu pocit, že jsem ji vykuchala a ona teď s vyhřezlými vnitřnostmi čeká, až ji uklidí mrchožrouti. (Kteří se válejí na posteli a nejsou schopni činnosti)
Welcome home.
To bude dobrý :-* A už vždycky jiný. A měň, dokud to jde.
OdpovědětVymazat