Křivoklátské jaro

Pořád ještě citím opojení z cesty. Z putování, kde jedinými starostmi je jídlo a suché místo na spaní. Kde člověk žije přítomným okamžikem a může jen žasnout nad krásou krajiny, která se jako vůz s rozbitými brzdami nezadržitelně řítí do zelené náruče léta. Zatím je ale příroda ještě čerstvě vylíhnutá, rozhlíží se kolem a pomalu roztahuje svá pestrobarevná křídla.
Křivoklátsko zjara oplývá stovkami odstínů světle zelené. Rašící buky, habry a duby na suchých svazích nad Berounkou, koberce sasanek, hrachorů a jim podobného jarního býlí všude pod těmi stromy. Jenom bukové listí dokáže svítit nezpočtem odstínů té barvy, která působí na duši jako balzám. Listy. Rozvíjející se, plně rozprostřené, ve slunečním světle, při dešti, po přeháňce ověšené třpytivými perlami vody. Stráně jsou plné kvetoucích třešní, jejich uspořádaných a učesaných bílých korun podobných šlehačkovým mrakům na modrém nebi. A mezi nimi se plazí trnkové keře, které kvetou potrhaně a neposlušně, obláčeky ranní mlhy rozthané větrem na cáry, a za soumraku jemně voní a vplétají se poutníkům do snů. Vzduch je svěže chladný a voní čerstvou trávou polámanou neopatrnými kroky, ptáci zpívají ještě silně a výrazně.
Jen pomalu se moje mysl navrací z jednoho z kouzelného místa, kterému lze na jaře věnovat pár dní svého času a ono vám na oplátku zahojí šrámy způsobené dlouhou zimou a příliš hlubokým zabřednutím do civilizace. Jsem zpátky z cesty, která mi vyčistila hlavu a osvěžila myšlenky, ale ve vzpomínkách se k ní budu vracet ještě dlouho. K času strávenému s mým milým a Adekjou. K zelenému světu uprostřed kopců, kde je jen málo mostů, zato spousta místa pro bytí.






Mapa cesty, kdyby někdo zatoužil po podobném výletu.

Komentáře

Oblíbené příspěvky