Report o stavu vědomí autorčina uprostřed zimy

Už dlouho se cítím tak nějak, hm. Asi nejlíp ve svém životě, nestále (nikdy jsem se nechtěla cítit nestále!) a přitom jistěji než dřív, v pohybu. V takovém jemném pohybu, který mohu ovládat a bezmocně mnou nesmýká a neunáší mě bez kontroly. Dovolí mi vzdálit se do samoty, když ji potřebuju, a pak se zase vrátit. Jako bych byla drak na dlouhém lanku, které ale přece jen někdo drží. Jako kdybych se konečně naučila manévrovat na divoké vodě.

Baví mě být tam, kde jsem, ve chvíli, která se děje. Naslouchat. Pomalu možná začínám přicházet na to, co bych chtěla. A divím se. Neplánuju a jsem (ne)spokojená jak děcko. Když mám spoustu času, cítím se provinile, že nejsem těžce zaneprázdněná. Při maximálním nasazení ve vzácných volných chvílích toužím po klidu. Zjišťuju, že je potřeba obojího. V tomhle je dobré nechat se svézt s divokou vodou. Cítím přetlak k všemožné tvorbě, ale ještě není tak velký, aby vyklíčilo něco uceleného. 

Někdy mám strach. Strach z neúspěchu a z toho, že mě škola zase na čtyři měsíce otupí. 

Všude kolem je spousta příběhů. Chci je žít. Chci je zaznamenat.

Letět. Nevím kam. (A pořád se ještě trochu bojím)