Houbaření

Miluju houby, ve všech podobách a úpravách. Zejména ale když rostou v lese a já je tam můžu jít sbírat. Je to takový malý lov. Ke skutečnému lovu má sice vztah asi jako plyšový medvídek s vyšitýma očičkama a bez vyšitých zubů k tomu skutečnému několikasetkilovému kolosu, který ty zuby opravdu má, a jaké. Takový lov bez rizika. Stopování. Člověk se projde po lese, musí se zklidnit a s tím lesem dýchat a chovat se trochu slušně, pokud nechce, aby před ním všechno uteklo. Ve chvíli, kdy u každého stromu zakopáváte o trs hřibů je to jedno, ale takové situace  se vyskytují průměrně jednou do roka. Pokud se v lese nachází jenom pár hub a vy je chcete najít, musíte se soustředit. Na něco, co má vpodstatě stejnou barvu jako jeho okolí, protože součástí podstaty jedlých hub je nenápadnost. Co by z toho měly, kdyby je každý hned viděl a sežral. V  dnešní době posedlé technikami, které vás zklidní snadno a rychle a pokud možno s co nejmenším vlasním přispěním a co největším účinkem bych tohle navrhla jako jednu z nich. Vyrazit na houby. Ne s celou rodinou vtrhnout do lesů s jediným cílem, a to přinést co nejvíc bez ohledu na následky, jak se to v českých zemích často praktikuje. Je třeba vyrazit sám/sama, pomalu se procházet a oprostit se od touhy mít co nejrychleji plný košík. Když se opravdu snažíte a soustředíte, ve vrcholné fázi honby za houbou všechny ostatní myšlenky odcházejí a zůstává jen soustředění na hledání světlejších skvrn v hnědozeleném podrostu. Není to meditace. Při meditaci myšlenky odcházejí úplně, není pro ně místo. Tady se střídají chvíle, kdy jsou myšlenky vytlačené s těmi, kdy se nápady a  dojmy nepozorovaně vkrádají do hlavy. Něco jako lymfatická masáž myšlení.  Úvahy přicházejí samy a občas se nestačím divit, co mě to navštívilo. Sem tam je to i ryzí inspirace. Někdy se posadím a koukám po stromech a nedostaví se inspirace, zato přijdou třeba srnky nebo zajíc. Když se můžu na pár hodin vydat do lesa bez toho abych se musela v určitou dobu někam vrátit, je to jeden z nejlepších dlouhotrvajících pocitů, které znám. Dlouho jsem tohle neuměla a po sběračsky neúspěšné výpravě mi zbylo jen rozčarování z pár houbiček krčících se na dně košíku. Ale jít do lesa se zklidnit a poslechnout si jak šumí je mnohem lepší. Bez ohledu na spoustu hřibů nebo pár prašivek.