Uzavírání

Uzavírám mnohé etapy svého pracovního života, které jsem v minulých letech otevřela. Doufám, že uzavírám i své workoholické období. 

Byla jsem konečně v Kroměříži na kurzu hypnózy, který se odkládal kvůli koronaviru. Minulý týden jsme měli poslední soustředění z výcviku. Po čtyřech letech konec...jsem trochu nostalgická, ale zároveň mám pocit smysluplného ukončení. Když vzpomínám, jaké to bylo před třemi, čtyřmi lety, jako bych v těch Šlapanicích byla jiná já než teď. Trochu jsem se změnila, ale zase ne tak moc, abych se nepoznávala. Ze začátku jsme jezdili do univerzitního centra ve Šlapanicích, kde nás tak polovina bydlela. Jezdila jsem tam trochu jako na tábor, každý večer jsme byli v hospodě nebo chodbovica. Během korony univerzita centrum prodala, takže se skupiny konaly v Brně v Institutu PCA a bydleli jsme každý sám nebo po skupinkách. I to mi trochu pomohlo k pocitu určité samostatnosti - že mám večer vlastní program, cítím se svobodnější k rozhodnutí, co a s kým budu dělat, než když jsme šli všichni na večeři do jediné ucházející šlapanické restaurace, jejíž kvalita v průběhu našich návštěv viditelně uvadala. 

Chybí mi sice ještě doplnit nějaké povinnosti a chci navázat supervizím blokem, ale cítím tuhle kapitolu svého života jako uspokojivě uzavírající se. Jsem ráda, že jsem do výcviku šla, i když jsem v něm zažívala často dost bouřlivé situace. Jak hlavní část výcviku končí, z různých směrů se mi vynořují další možnosti, jak v učení se terapeutické práci pokračovat. Ale vadí mi, že psychoterapeutické vzdělávání zahrnuje spoustu sezení, většinou na nestabilních, nevyhovujících až hrozných židlích. Naštěstí v ambulanci máme pohodlná křesla. 

Všimla jsem si, že od zvyku o všem příliš, ale neproduktivně přemýšlet a snažit se "vymyslet" situace, o kterých jsem byla přesvědčená, že je nemůžu změnit, jsem se posunula k méně přemýšlení a více malých a konkrétních kroků k lepšímu životu. Všichni starší doktoři tvrdí, že se mi po atestaci uleví, ale já cítím úlevu už teď - mám domluvenou změnu a snížení pracovní doby a dělá mi moc dobře vědět, že se už nebudu muset vracet k šílenému nasazení, které jsem měla. Budu mít míň práce a taky míň peněz. Ale vidím, že jediné, čeho v životě potřebuju víc je čas a chuť věnovat se svým vztahům a sobě. Všeho ostatního mám dost. 

Včera jsem byla na terapii a když terapeutka otevřela dveře, spolu se mnou vstoupil do místnosti i polovyfouklý zlatý balonek ve tvaru srdce. Vznášel se v chodbě asi ve výšce hlavy a nechtěl odejít. Říkaly jsme mu Bytost a nechaly ho, aby si dělal co chtěl. Když jsem odcházela, chvilku to vypadalo, že půjde se mnou, ale nakonec zůstal. Nevím, s kým balonek nakonec odešel nebo jestli zůstal u terapeutky, ale myslím na tuhle drobnou příhodu několikrát za den a přináší mi takové potěšení z života a ujištění, že smysl a krása tu jsou a čekají, až si jich všimnu. 

Učím se na atestaci, kterou mám v druhém týdnu v listopadu. Přejte mi štěstí. Většina mojí předatestační přípravy spočívá v tom, že se zklidňuju, odpočívám a dodělávám resty, abych se necítila pod tlakem všeho možného a aspoň mi to u zkoušky myslelo. Dopuju se vitamínama. Stejně se nervozitě nevyhnu a posedávání a povalování se posledních měsíců na mě začíná být znát. Tuhnou mi záda a bolí klouby. Kombinace stresu a postupujícího podzimu je zřejmě pro mé tělo náročná, protože před třemi roky jsem měla ústřel bederní páteře, před dvěma roky nejhorší ekzém svého života a loni covid. Letos mě bolí prozměnu hrudní a krční páteř, vitamíny nevitamíny. Mimo pohybové obtíže si ale žiju svůj sen kavárenského povaleče, po kterém jsem toužila minulý rok, když jsem byla na stážích, ale kavárny byly kvůli covidu zavřené. Rozděluji svou přízeň rovnoměrně mezi kavárny v okolí a trávím své dny v tichém společenství podobných lidí s macbookem a kávou. Ráno už jsem cvičila a hodně spím. Za pár dní začnu třeba i rychle chodit nebo běhat. 

A mimochodem, jsem úplně nadšená z prstenu z první fotky. Má v sobě takový šroubek a skleněné "perly" se dají měnit. Báječný systém kolik-chceš-v-jednom. Vinuté skleněné perly od Kateřiny Kuklové alias kukie jsou super a často je nosím, ale už si vymýšlím, jaké si z různých materiálů vyrobím sama. (Po atestaci. To je teď moje motto. Po atestaci.)