Příznaky změny

 Kam jsem se poděla? To by mě taky zajímalo. 

 

Na konci srpna jsem na výcviku zjistila, kolik mého života je ovlivněné potřebou podávat výkon. Mnoho činností nedokážu odmítnout, protože mám pocit, že bych měla zvládnout všechno. A všechno dobře, abych nebyla za neschopnou. S hrůzou jsem se dívala na to všechno, co chci dělat ve volném čase, a zjišťovala jsem, že jsem spadla do stejné pasti jako vždycky. Že chci mít všechno. Že se chci vidět jako úspěšná ve všech směrech. Odvrácenou stranou je, že mám všeho toho, co chci, plnou hlavu, ale skoro nic nezrealizuju, protože jsem úplně paf jenom z těch plánů.

Dřív za tím vším stálo přesvědčení, že o mě nikdo nebude stát, když nepodám aspoň ten výkon. Přesvědčení už je passé (hluboký pohled do vlastního nitra jestli nekecám - ne, fakt tam není), ale vždycky jsem si myslela, že když změním východiska, přesvědčení o sobě, všechno co z nich vyplývalo se automaticky změní samo. No, nestalo se tak. 

 

Přestala jsem se v krátké době snažit dělat věci tak, aby je někdo ocenil, abych je mohla prodat atd. Přestala jsem vnitřně vyšilovat z toho, že se mi něco nepovedlo a obhajovat se sama před sebou, že neúspěch nebyla moje vina. Zní to všechno krásně a zdravě (a s náznakem úlevy!) když to takhle píšu, ale ve skutečnosti jsem se cítila a pořád cítím spíš smutně a bezradně. Dřív jsem měla výkon a když jsem ho dosáhla, mohla jsem se cítit dobře. Že mě ta věčná honba za něčím vysávala síly a kazila život? Tak to prostě bylo a s tím se nedalo nic dělat (jako bych slyšela svoji babičku). Dostávám se na tenký led. Jak mám poznat, kdy se můžu cítit dobře? Nebo kdy se můžu cítit nedobře? Většinu času jsem zmatená a smutná, ale postupně na chvíli probleskují velmi intenzivní pocity, které značí, že jsem tady a teď.

Nemůžu ani použít přirovnání, že je mi jako kdyby mi ukradli hračky. Sama jsem je dala do výprodeje. Sebrala jsem si jasná vnější pravidla, podle kterých měl fungovat můj vnitřní svět. 

 

Sama na sobě jsem si vyzkoušela, proč změna není vůbec lehká, i když na venek je jasné, že nové způsoby fungování jsou jasně zdravější a přínosnější. To, jak jsem zvyklá žít, sice není ideální, místy ani účelné, a rozhodně je to vyčerpávající, ale je to známé a bezpečné. Znám všechny vnitřní cestičky a vím co udělat, abych došla k pocitu, který chci, nebo se vzdálila tomu, co nechci. V tom samém je to ale nevyhnutelně omezující. 

 

Cítím se i trochu zahanbeně, protože i když jsem vždycky byla hrdá na svoji schopnost introspekce, nedokázala jsem uvidět vzorec, který spojuje snad všechny oblasti mého života. Nebýt toho, že jsem poslouchala teoretický rozbor sebe jakožto klienta v cvičném terapeutickém sezení bych jej asi neviděla doteď. I když je to navenek jasný, zevnitř to vůbec tak jasný není. 

Takže kde teď jsem? Někdy sama nevím. Jako by nějaké moje části, které jsem si zvykla cítit jako "já" postupně vytratily a místo nic přišlo něco, co je mi ještě trochu cizí. Jsem to já, kdo obývá moje tělo, ale přijde mi, že některých prožitků se musím nejdřív naučit všímat, abych je mohla vůbec zažít. Je to vážně zvláštní.