Na jednu stranu chci vlastnit věci. Na druhou stranu nechci vlastnit věci.

Stejné je to s činnostmi. Chci dělat všechno, co mě zaujme. A taky nechci, což zjišťuji hlavně ve chvílích, kdy mi dojde energie a mám před sebou ještě hodně plánů.
Když přijde pokušení k něčemu novému, málokdy odolám.


Na jednu stranu toužím po věcech - krásných, kvalitních, nebo jen tak nalezených u popelnic, které mají zvláštní kouzlo. Chci je všechny, protože - proč ne? Pak ale nechci žádnou z nich, protože mě tíží, zpomalují, rozptylují. Chci mít ke svým věcem vztah, rozmlouvat s nimi jako Patti Smith, rozvíjet jejich příběhy. Jenže tolik vztahů prostě nemůžu udržet.

Když přijde nový nápad, něco, co mě zaujme, nedokážu si představit život bez toho. Ať už je to sonický kartáček na čištění pleti nebo vyšívání. Pokušení je silnější než vůle odolat a když pokušení odezní, je už pozdě a věc je u mě doma...v případě záliby spousta věcí, protože začínám a nemám vybavení. Nemám se pak ráda za to, že jsem tak měkká, že jsem tak prodejná, že v rozhodujícím okamžiku nedokážu říct ne. Že na mě funguje marketing, hlavně ten influencerský, formou příběhů.

Mám si nechat to, co mám? Co je mi důvěrně známé, co umím? Staré předměty, stávající zájmy...nebo si mám vybrat nové, kvalitnější, co mi lépe sedí, a těch se potom držet? A jak pak poznám, že už je to ono?

Otázky, nejistoty.



Nedávno jsem přišla na dobré vodítko, jak rozlišit, co potřebuju a co ne. Chci to (dělat) jenom proto, abych zakryla pocit prázdnoty v sobě? Překvapivě často je odpovědí ano.
Vzdávám se jedné věci, jedné činnosti za druhou.


Oblečení? Jasná věc, skvělá náplast na pocit nepěknosti a nespokojenosti. Můžu strávit hodiny a hodiny na internetu planým pokukováním po tom, co kdo nosí, a nazývat to inspirací, i když moc dobře vím, že moje inspirace takhle nefunguje. Mohu si představovat, že budu taková jako modelka předvádějící krásné udržitelné oblečení, že mě to oblečení aspoň trošku přiblíží její jemnosti. Když se na tyhle svoje touhy a představy dívám jakoby zvenčí, přijdou mi absurdní. Jak bych mohla být někým jiným? Jak bych mohla změnit své fyzické proporce, své duševní proporce? Jenže za ty roky, co se snažím sama sebe někam posunout, jsem se spíš posunula od jedné ideální představy o sobě k jiné, ještě více terorizující. Ideál křehké a zranitelné dívčiny (která ale všechno zvládne) se nenápadně proměnil v jemnou a za všech okolností empatickou ženu (která taky všechno zvládne). K tomu pořád někde ve skrytu duše doufám, že by se mi mohla nějakým zázrakem trochu zmenšit prsa.
Jak jsem se kruci zase dostala k empatii? Chtěla jsem říct, že s úlevou už několik let třídím skříň a zbavuju se tašek oblečení. Kusů, které nejsou pro mě, i když jsou krásné. Které jsou mi malé, ty, které nemám ráda, ty, ve kterých se necítím dobře. Posílám dál boty, které přes svoje osobité kouzlo nedělají dobře mým širokým chodidlům. Potřebuju toho dost málo, přesto si nechávám víc, protože mě tvoření outfitů baví. Ale nechci vlastnit až příliš.
(Jak moc je příliš?)
(Ne, už zase tyhle otázky, které nikam nevedou.)

Kosmetika? Ráda podporuju malé značky vyrábějící přírodní kosmetiku, ale když si teď kosmetiku zkouším míchat sama, každým nákupem se ochuzuji o možnost tvořit. Takže tudy taky ne. Zásoby kosmetických olejů mám takové, že budu ráda, když se mi nezkazí, a dekorativní kosmetiky na několik desetiletí.

Knihy miluju, ale začínají mi přetékat přes hlavu. Většinu své knihovny jsem nikdy nečetla.

Po náhlém rozhodnutí jsem odstěhovala z bytu všechno, co souvisí s origami, a bylo to velmi osvobozující uklízení. Nebo spíš vyhazování - zuřivě jsem nakládala krabice a pak jsem se nemohla dočkat, až je odstěhuju. Několik týdnů už jsem nepřeložila papír a nelituji. Origami teď nepotřebuji, nechci ani vyrábět šperky.

Poslední týdny jsem na zaplňování prázdnoty používala mobilní hru Fishdom. Hrála jsem i hodiny v kuse. Pomohla mi posunout se od horečné činnosti, na kterou jsem zvyklá, k většímu klidu. Zároveň jsem u ní mohla nechat myšlenky volně plynout. Hru jsem dneska smazala z mobilu, protože jsem měla po krk toho, jak zastiňuje všechno ostatní.



Zbyl mi klid a pocit prázdna. Sedím na gauči ve společnosti té prázdnoty a nechce se mi dělat nic. Všechno, co bych mohla dělat, co mám v plánu, je vybledlé a v tuhle chvíli nezajímavé. Nic mě nebolí a trápí mě jen to, co hrnu nevyřešené před sebou.
Některé dny, kdy nevidím smysl v tom, co dělám, přemýšlím, jestli to, co prožívám, je deprese. Depresi si pamatuju jako tísnivou a beznadějnou. Tohle je jiné. Necítím beznaděj, spíš rozpaky. Co mám dělat s tím obrazem sebe, který jsem si sama pro sebe pečlivě po roky budovala? Leží tu na zemi jako svlečená hadí kůže a já nevím, co s ním. Co mám dělat se všemi těmi věcmi, které jsem pro tenhle svůj obraz nashromáždila?

Říkají, že krizi přežije to, co je životaschopné. A vskutku - moje životaschopná část každý den vstane a jde do práce. Povídá si, píše zápisy a ve volných odpoledních tiše a trpělivě očekává, co přijde. Hodně kolegů mi říká, že by nechtěli pracovat tam, co jsem teď já, protože je to nezajímavá práce. Jenže mě teď pracovně nezajímá skoro nic. Chci ticho, klid, prostor a čas. Chci prázdniny po dlouhých a hektických letech. Abych se odpoledne mohla vrátit za Ondrou a někdy i svými kamarády a s nimi opravdu být.

Po letech zuřivého shonu jsem se zastavila. Napadají mě otázky, ale už nejsou tak neodbytné. Jak poznám, co chci? Co si bytostně přeju? Jak to udělat, abych podle toho, co zjistím, jednala? Zatím necítím nic konkrétního, ale asi můžu ještě v klidu čekat.


moje kamarádka a spolužačka z gymplu Míša na Smetanově vyhlídce nad Slapskou přehradou

Komentáře

  1. Tolik otazek a tolik pochyb...

    Obcas si rikam ze pochyby o nejzakladnejsich vecech me posunuji dal. Obcas to boli a obcas touzim po sebejistote davu.

    Prestavam byt kym jsem byla a nevim cim se stavam.

    Drzte se!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jo, přesně jak píšete - "Prestavam byt kym jsem byla a nevim cim se stavam."! Pro mě je těžký vydržet nejistotu toho, že nevím, kam směřuju. Ale postupně se to učím.

      Smazat
    2. Dlouho jsem o tom premyslela.

      Nezbyva nez verit v to dobre v nas a naucit se “novou” ja milovat.
      Iva


      Ps: u me je vyvoj dany rodicovstvim, 5 kily navic a ujizdejici karierou. Povrchni? No kazdopadne zacnu asi malicko pracovat a najednou jsem chytla druhy dech.

      Smazat
    3. Proč by to bylo povrchní? To jsou důležitý změny.

      Smazat
  2. K ty potrebe nakoupit vsechno, co vidis a co zrovna chces - ja se ted ucim zakomponovat tzv.pravidlo tri dni. Neco se mi v obchode libi? Dobre, pokud se mi to bude libit jeste za tri dny, muzu si to poridit. Casto si na danou vec ale za ty tri dny uz ani nevzpomenu... a pokud ano, asi ji fakt v zivote potrebuju:) jen takovy maly tip.

    A dekuji za krasnou fotku!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Takovýhle pravidla znám, ale vlastně je nepotřebuju - protože když dokážu překonat ten prvotní impulz, na většinu věcí do pár hodin/dní zapomenu. Asi nejvíc by mi pomohlo nechodit na instagram, protože tam mě pokouší kde co. Jenže to je mi líto kvůli inspiraci, která tam taky je.

      Smazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky