Zápisky z karantény

Na pobyt v karanténě jsem se vlastně docela těšila, představovala jsem si, že si odpočinu a k tomu jsem cítila takové nejisté vzrušení z toho, že se účastním opatření, o kterém budu moct třeba jednou vyprávět vnoučatům...nebo někomu jinému, kdo bude ochoten to poslouchat :)
Dopředu jsem se nebála, přístup k internetu máme dobrý a zásoby potravin jsme si vytvořili více než dostatečné. Kdyby všechna zábava selhala, mám doma několik desítek nepřečtených knih.

Proto mě překvapilo, jak mě po jednom dni doma paralyzovala úzkost a hrůza. Nejen z toho, co se děje, ale přišla i spousta pochybností na téma k čemu jsem teda dobrá, když nepracuju. Všechny moje zábavy najednou dostaly v mých očích mnohem vyšší váhu a soudila jsem je až nemilosrdně - má cenu tohle dělat, obhájím si tím svoje místo na světě? Přišla i vina. Mít prázdniny když ostatní mají prázdniny, to je snadný. Ale mít volno když ostatní pracují? Vzít si ho bez varování? To je něco, co je pro mě (u sebe) těžko skousnutelný. Fakt mě překvapila intenzita těch pocitů a krátká doba, za kterou přišly. Obtížně se mi vidí, že přes všechno, co si o sobě myslím, je pro mě pocit vlastní hodnoty něco skoro cizího. Svou hodnotu měřím prací, kterou vykonám pro ostatní. Je to pro mě takovej tahák, že nucený odpočinek se pro mě stal na nějakou dobu utrpením. Pralo se to ve mě, protože na jednu stranu, já fakt nechci nic dělat. Nechci nabízet dobrovolnické služby, nechci pracovat z domova, nechci dělat vůbec nic. Chci dva týdny jednom být, něco si zkusit vytvořit, dohnat resty z výcviku. A ve mě je hrůza, která říká, že musím něco dělat, že jinak stojím za nic. Těžko té hrůze vysvětluju, že pomáhám lidem neustále, někdy až nezdravě moc. Že pomocí lidem trávím v práci průměrně 55 hodin týdně včetně víkendů.
Pocit úzkosti mě fyzicky pálí, nutí mě kroutit se do klubíčka a zaujímat strnulé pozice. Vzpomínám na doby, kdy jsem v tomhle stavu strávila několik let, a říkám si, jak jsem to mohla dát.

Na elephant journalu jsem našla článek o jógových pozicích, které pomáhají proti úzkosti. Zkuste je, fakt fungujou.

Karanténní chleba

Pak je mi zase dobře, odpočívám, peču, čtu si Rogerse (konečně!) a mám pocit, že jsem na to vyzrála. Že už je vyřešeno, že mi bude už dobře. A za pár hodin se celé kolečko opakuje. Úzkost provázejí třeba jiné myšlenky, nebo třeba vůbec žádné myšlenky, ale výsledkem je vždy, že se cítím paralyzovaná a pak si potřebuju odpočinou. Od začátku celonárodní karantény jsem přečetla dost článků od psychologů, kteří popisují, jak zatěžující a stresující celá situace je. Vědět to mi pomáhá být na sebe hodnější a netlačit na sebe tolik.

Po třech dnech se mi podařilo nějak ustálit režim dne a mám i chuť pracovat. Edituji si obchod na Fleru, fotím výrobky, které jsem přes zimu udělala a vyfotit nemohla, protože jsem nebyla doma když bylo světlo na focení. Přepisuju nahrávku terapeutického sezení. Vyrábím si náhrdelníky z mosazi. Přesazuju kytky, seju semínka, peču chleba. Najednou se vyrojila spousta činností, které bych chtěla udělat, a zase si musím dávat pozor na to, abych nezapomínala odpočívat a můj den se nezměnil v přelétávání od jedné činnosti ke druhé.
Něco podobného vidím v rodině i na sociálních sítích - lidé se pouštějí do činností, které odkládali nebo chtěli vyzkoušet...někdy. Mám z toho radost. S rodinou a kamarády si telefonujeme a hovory jsou mnohem delší než bývají v plném pracovním vytížení.

Když otevřu Facebook, vidím jeden příspěvek o šití roušek za druhým. Hodně lidí tam nabízí své služby zdarma, ale já nemám chuť ani na dobročinnost. Takže tam už radši ani nechodím. Nechci tím říct, že mi všechna ta osvěta o nošení roušek nepřijde chválihodná a pomoc potřebná, když pozoruju oknem ulici, vidím, že se procento lidí s rouškou oproti pondělku výrazně zvedlo. Jen si nepřijdu jako cílová skupina těchhle snah. Roušky doma máme, ale ven nesmíme chodit.

Zahřál mě u srdce krok jedné naší sousedky, která ušila roušky pro celý dům. Jako poděkování jsem jí upekla chleba.

Postupně se víc a víc dostávám do pracovního tempa. První jarní den mě zasáhla vlna energie, pod jejímž vlivem jsem napsala několik dopisů a vytvořila dvě fotoknihy. Dny se mi zdají kratší a kratší, jak se nenudím a je mi dobře a mám pořád co dělat. Mám radost z toho, že jsme s Ondrou doma spolu, navíc v denní době, kdy sluneční světlo proniká okny dovnitř. Přes den se mi u nás v bytě líbí mnohem víc než potmě.

Co mě překvapuje je, že nemám chuť za nic utrácet, což podporuje moji teorii, že si nakupováním vynahrazuju čas, který místo sobě dávám druhým. Trochu se to ve mě bije s chutí vyhovět všudypřítomné výzvě nakupovat a tím podporovat malé prodejce. To, že si spoustu věcí zvládnu a chci udělat sama, bych zase mohla použít jako bič na sebe, jaký jsem to nezodpovědný a sobecký spoluobčan, ale snažím se to nedělat.

EDIT: nákupní nálada je zpět!

Na začátku jsem si představovala, jak se dny povlečou, ale týden karantény je pryč a mě úplně mrzí, že už mi zbývá jenom jeden. Jsem zvědavá, co přinese.