Návrat

V noci se mi skoro každou noc zdá o tom, jak mi rostou vlasy. Vídám se v zrcadle a sleduju, jak mi dosahují na ramena. Jak mi dosahují pod ramena.

Sedím první den v práci a je mi strašně smutno. Civím do počítače a nevím co číst, nic mě nezajímá. Vedle mě si non-stop stěžuje moje nesnesitelná kolegyně náročná na kontakt. Se mnou moc nemluví, protože mě podezírá z toho, že jsem infekční.
Kdybych to brala podle sebevědomí a pohoršení, s jakým pronáší své průpovídky, mohla bych si myslet, že vedle mě sedí nejpovolanější epidemioložka světa. Taky nejprozíravější manažerka. Možná taky jediný člověk na zeměkouli, který ví, jak by se mělo lidstvo chovat během epidemie koronaviru. Za oknem pomalu rozkvétají žlutozelené podivné kvítky javoru a převislá sakura je úplně rozkvetlá a celá růžová.

Jsem smutná z toho, že necítím žádný zájem o svoji práci. Nemám chuť se v něčem angažovat, dělat něco jiného než holou nutnost. Jsem z toho nešťastná, takhle se neznám.
Rozplývám se v chabém režimu oddělení následné péče, kterému nerozumím a nedává mi smysl. Skoro bych řekla, že podobnou beznaděj tady zažívají i pacientky. Možná jsou to jejich pocity a ne moje, nakazila jsem se daleko spolehlivěji než koronavirem. Rozhodně jsou pro mě mnohem zhoubnější. Jediné myšlenky, ve kterých dokážu najít trochu útěchy, jsou úvahy nad tím, jak bych se odsud mohla dostat. Taky vidím jistou paralelu s pacientkami.

Těším se z toho, že pracuju na straně léčebny vzdálené od autobusových zastávek. Procházku si po dvou týdnech strávených v bytě o výměře 45 metrů čtverečních užívám.


Co bude dál?


ODPOLEDNÍ EDIT: Kolegyně mi rozohněně sdělila, že Kalouska a Piráty a Milion chvilek pro demokracii financuje sudetoněmecký Landsmanschaft, jehož cílem je rozebrat si pražské nemovitosti. To mi dalo takový náraz absurdity, že se mi asi zrestartoval mozek a jsem už přítomna tady a teď. Ale je možný, že zlepšení přišlo s koncem pracovní doby.

Komentáře

  1. Rozumím... Já se teď v práci vlastně dost našel, ostatně co zbývá, moje ostatní činnosti jsou zapauzovány. Navzdory podobným moudrům, co slýchám. Názory se liší a mají se lišit, ale někde skutečně leží hranice absurdity. Kam na to ty lidi chodí a proč při své profesi nerozpoznají takový blábol?

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jak to myslíš, navzdory moudrům?
      S tou prací...někdy si říkám že jsme vlastně na tom dobře, protože pracovat můžem

      Smazat
    2. ...že si v práci leckdy vyslechnu podobně kvalitní moudra o světě jako o tom Landsmanschaftu :)

      Smazat
  2. Mila (o hodne mladsi kolegyne)... na Vas blog jsem narazila nahodou. Pisete krasne. a mluvite mi z duse, i kdyz asi s dvacetiletym zpozdenim :-). Pri vstupu do pracovniho procesu me tehdy prekvapilo par veci: 1) Kolik je ve svete "nenadanych a neotevrenych" a jak s tim dokazou bez problemu existovat. 2) Kolik je mezi kolegy lekari, kteri jak znamo intelektove obvykle netrpi, omezencu, karieristu a podrazaku.Bude Vas to znechucovat, privodi Vam to pochyby o sobe same, budete vecer vystavena a lide se Vam budou punktuelne hnusit. A ted ta druha strana mince: budete zazivat i nadherna prekvapeni, vdecnost, therapeuticky uspech u pacientu. Najdete kolegy ze kterych se stanou pratele. Naberete silu a budete se moci velkoryse rozhodnout, zda to pseudokolegum "date sezrat", nebo jim velkoryse odpustite. Nespechejte na sebe, neocekavejte od kazdeho maximum, budte ve strehu. Nase prace je jedna z tech, ktere maji smysl. Drzim Van palce a tesim, se az si do Vas neco zase prectu. P.S. Vas prspevek "Troskovitost": Nikdy jsem se ve svem zivote necitila starsi nez po tzv. "male"interne v pataku :-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Slyšet že na sebe nemusím spěchat je hodně úlevné. Díky :)

      Smazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky