Druhé zápisky z karantény

story of my life: nepřítomný pohled a jídlo

Chtěla jsem napsat další obsáhlé shrnutí druhého týdne, který jsem strávila v karanténě. Na začátku psaní ale zjišťuju, že nemám náladu na řeči. Nemám náladu ani nic dělat. Jediné na co náladu mám je pohyb. Dneska nám karanténa končí a vyrážíme na venkov. Nemůžu se dočkat! Procházky po lese, brouzdání po zahradě, dokonce se těším i na to, až pěšky přejdu z kopce podlouhlé příjezdové cestě od auta ke vchodu do domu.

V minulém týdnu mě provázel strach, úzkost, obavy. Nebojím se nákazy, bojím se těch omezujících opatření, která jsme přijali. Ne toho, že jsou teď, ale co se z nich vyvine v budoucnu. Kdo situaci využije ve svůj prospěch? Cítím se bezmocně a to nemám ráda.
Nevím jestli moje úzkost pramení jenom z toho, co se děje, řekla bych, že se dere na povrch něco důležitého, buď z minulosti nebo tak nějak celkově důležitého.

Mrzí mě způsob, jakým jsou nám jako občanům všechna ta opatření komunikována. Není žádný koncept, opatření se vynořují nárazově, občas mi to přijde úplně jako útok, jak je zejména premiér komunikuje. Nikdo z vrcholných představitelů nevyjádří porozumění s tím, že je to pro lidi těžké být najednou izolovaní, s životy převrácenými naruby a zvenčí přicházejícími hrozbami.

Nechápu to, že se mluví dopadech nemoci a opatření na zdraví a ekonomiku, ale nemluví se o jejich dopadech na psychiku obyvatel.

Je to sakra složitá a nepříjemná situace ve které jsme se ocitli. Já, moje rodina, vy, vaše rodina, naše města, naše republika, naše Evropa, náš svět.
Nemáme zkušenost podle které bychom to mohli zvládnout. Musíme si nacházet cestu v každém okamžiku novou. To je vopruz, ale taky možnost poskládat si život po svém. Vlastně mě tak napadá, že tuhle možnost máme pořád, ale ruku na srdce, vám se chce vynalézat nové způsoby žití, když můžete žít jak jste zvyklí? Mě ne. Jenže teď to jinak nejde.

Každá krize je i příležitost. Snažím se k tomu, co se děje přistupovat tak, abych viděla i tu stránku příležitosti. Většinou se mi to nedaří, protože jsem příliš vyděšená. Ale někdy jo.

Týdnem mě provázelo těsto. Na chleba, na buchty, na moučníky.

buchtové těsto těsně před útěkem z nádoby

Svíčková. Bez komentáře.

V sobotu jsme si objednali pivo z našeho oblíbeného plzeňského pivovaru Raven. V Plzni, Praze a místech na trase mezi nimi nabízejí rozvoz zdarma až do domu. Z 12 lahví je jich v tuto chvíli už 11 prázdný. Abstinence se mi v březnu úplně nedaří.

V úterý jsme koukali na přenos koncertu kapely Zrní z prázdného Lucerna music baru. Hráli na prázdný sál, ale v éteru je sledovalo přes 1500 lidí. Potěšilo mě, že se můžu podívat na živou hudbu, i když na dálku. A Zrní...to je prostě zázrak. Koncert je zadarmo ke shlédnutí na stránkách Mall TV.

Z písniček na novém albu Zrní, které se jmenuje Neposlušnost, mě teď nejvíc baví právě ta titulní píseň, která se jmenuje jako album. Projedeme tím vaším složitým světem, přímou cestou, který nerozumíte. 

Psala jsem pohledy a dopisy. Odpovědi těm, se kterými si už píšu, ale i první dopisy. Ozvalo se mi několik dalších zájemců o psaní, tak bych chtěla říct, že nabídka dopisování pořád platí!