(ne)laskavost

Jsou chvíle, kdy je mi ze sebe úplně nanic. Třeba jako teď. Sedím u pocítače, provádím pitomou a mechanickou činnost (promazávám maily) a přemýšlím nad tím, co dělat, abych se necítila tak mizerně, zatímco se od toho mazání nemůžu odtrhnout, protože je vlastně celkem uspokojivé. A v druhé rovině mi jede proud myšlenek, který říká - to je jednoduchý, prostě něco dělej. Chceš napsat knížku? Piš. Chceš mít zase o patnáct kilo míň? Tak si začvič, tu aplikaci v mobilu máš a je zadarmo, narozdíl od té předchozí. Chceš pohnout se studiem k atestační práci? Otevři si pubmed a začni.

Pak si tohle přečtu je mi sebe samé líto, protože jsem se ještě nenaučila být k sobě laskavá. Jako první mi naskakuje kritika nebo pseudomotivace (=převlečená kritika).

Cestou z Jeseníku do Prahy - největší zima jakou jsem zatím letos v zimě viděla

A moje tělo je těžké jako kdyby bylo pytel s pískem a já jenom odkládám chvíli, kdy vstanu, obléknu si svetr a plášť a vyrazím do tmy a zimy na vizitu na třicet jedničku.
Dneska bych radši vyletěla z kůže a namlátila si duši o strop, než abych sepsala co sepsat chci...kdyby to aspoň nebylo chci, ale musím. Dostala jsem se do stadia, kdy prokrastinuju svoje touhy, a netvrďte mi, že to nejsou moje touhy, že by to měla být moje psychoterapeutická zakázka. To už je moje psychoterapeutická zakázka. Moje psychoterapeutické zakázky jsou většinou na dlouhou dobu, takže dnešní večer mi nezachrání.

Zkouším se utěšovat tím, že každý proces chce svůj čas a změna není nikdy okamžitá. Ačkoliv se poslední týdny cítím většinu dní unavená, zmatená a strašně mi chybí denní světlo, udělala jsem kroky, na které jsem hrdá. Řekla jsem si, že zkusím pít míň alkoholu a zaznamenávám si to do kalendáře. Ten kalendář je důležitej, protože když večer přemýšlím, jestli si dám víno nebo si budu moct udělat v kalendáři křížek, často zvolím křížek. Přijde mi to dětinský, ale jsem ráda, že to funguje. Kdybych neměla ty křížky, podváděla bych samu sebe mnohem snáze.

Jeseník - výhled z cizího pokoje

V téhle části příspěvku jsem měla původně sepsané srdceryvné vyjádření, jaké to je vyrůstat jako dítě s ADHD a co si z toho nesu do současnosti. Hodně jsem brečela, když jsem ho psala, a byla jsem na něj fakt hrdá. Psala jsem o silných impulzech, které mi komplikují život, o tom, jak je těžké je zvládat. O tom, jak jsem se naučila krotit samu sebe natolik, že na mě většina bližních nepozná, že by mě něco takového trápilo.

Přibližně dvoustránkový text jsem dneska omylem smazala při vkládání fotek z mobilu a už se mi nepodařilo jej obnovit. Částečně jsem z něj byla taky rozpačitá, takže mě až tolik nemrzí, že zmizel. Vím, že mám sklony k tomu rozvíjet různé teorie abych si ospravedlnila vlastní činy a i pocity, takže to stejně byla asi jen další z teorií.

Co jsem chtěla říct, velmi obsáhle, jak je mým zvykem, je, že je pro mě dost těžký věřit svým pocitům a taky tomu, že to se mnou někdo myslí dobře. Automaticky podezírám sama sebe ze špatnosti a vůči okolí jsem opatrná až běda. Po té vší nemilosrdnosti k sobě jsem se asi prvně v životě rozhodla, že si vážně nechám pomoct. Že nemusím všechno urvat sama způsobem, který se mi jeví jako nejsprávnější, protože nejnáročnější. Nechci zase říkat, že už jsem z toho unavená a proto jsem se takhle rozhodla, protože unavená jsem už dlouho, ale nedokázala jsem se odhodlat k žádnému konkrétnímu kroku ke změně.

Na workshopu o ADHD v dospělosti na konferenci v Jeseníku jsme zkoušeli takové cvičení, jak si v sobě "vychovat" schopnost být k sobě laskaví. To moc neumím. Neměla jsem moc příležitostí se to naučit. Laskavost ve mě vzbudila touhu po další laskavosti, chtěla bych si umět dát si ji sama.

Požádala jsem kolegu, kterému věřím, a nechala jsem si od něj předepsat atomoxetin - je to preparát, který pomáhá na zmírnění příznaků u ADHD. Uvažovala jsem o tom už dlouho a vždycky jsem si řekla, že to zvládnu jinak, že nepotřebuju léky. A já je fakt nepotřebuju ve smyslu přežití. Teď žiju život, který by se po všech stránkách dal hodnotit jako úspěšný. Kdybych nepracovala v psycho-profesi a neaspirovala na to stát se psychoterapeutem, pravděpodobně by mi úplně stačilo, jak funguju teď. Už delší dobu mám ale pocit, že tohle je vrchol, kterého jsem schopná za současné situace dosáhnout. Jsem vyladěná a zvládám náročnou práci a celkem i provoz domácnosti, ale na běžnou denní existenci vynakládám maximum sil. Stačí o pár hodin spánku míň a moje pohoda se sype. Nemám rezervu sil na mimořádné události. Hodně mojí energie padne na tlumení a vyrovnávání impulzů a kontrolování, zda někde nepřestřeluju společenské meze. Jsem navenek normální tak jak jsem vždycky toužila, ale nejsem v tom spokojená, jsem vyčerpaná a chybí mi ten drive z doby, kdy jsem se tak dokonale neovládala. Moje hyperkompenzace dosáhla svého stropu.

To, že léky nutně nepotřebuju, mě odrazovalo od toho je vyzkoušet. Znamenalo to, že bych si dala něco navíc, a dlouho jsem cítila, že na nic navíc nemám právo. Jenže teď jsem vyčerpala možnosti změny, jsem zaseklá na jednom místě, a postup jenom přes psychoterapii by vyžadoval tak obrovské změny v mém myšlení a fungování, že si nedokážu představit, že bych je teď měla podstoupit. Vím, že léky mě nezachrání. Doufám v to, že by mi mohly pomoct uvolnit tu obrovskou sílu, kterou držím křečovitě sama sebe v šachu.

Co se mnou léky udělají mě zajímá i proto, že je předepisuji svým pacientů, a budu jim moct popsat svoji osobní zkušenost.



Včera jsem si přečetla v deníku zápisky z doby před rokem a narazila jsem zrovna na úvahy, jestli léky zkusit nebo nezkusit. A stejné úvahy jsem měla už dlouho předtím. Co kdyby...tak teď to zkusím. 


Komentáře

  1. Objímam a obdivujem toho krehkého človiečika vo Vás, dík, že ho nechávate vyjsť na povrch:-)
    PS: ADHD je môj celý svet!

    OdpovědětVymazat
  2. Držím palce, ať odhodlání přivede dobré výsledky.

    OdpovědětVymazat
  3. Denní světlo mi taky chybí Křížkovat a říct si o pomoc...klobouk dolů.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přeju si aby mi to vydrželo. A aby bylo víc světla.

      Vymazat
  4. Obdivuju,jak umíte o sobě psát,s tou nic neskrývající sebereflexí.
    Dost pocitů znám i já....uklidňující,že v tom nejsem sama.
    Vaši knihu bych si koupila,zatím jsem ráda,že můžu nahlížet alespoň sem.
    Apropo,jak dopadl/pokračuje dopisovací experiment s náhodným čtenářem?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky. Když mluvím tak mi o tom co prožívám moc mluvit nejde, potřebuju si to trochu rozmyslet, psaní mi přijde takové bezpečnější.

      Píšu si s několika ženami, je to zajímavý, jak se postupně vyvíjí určitá blízkost, i když jsme se nikdy osobně nepotkaly. Čekám teď po delší době na odpovědi, protože jsem poslední dopisy poslala z Chile a trvalo jim asi měsíc než dorazily.

      Vymazat
    2. Dobre se mi ctete :)
      ...
      S tim dopisovanim je to zajimave a odvazne zaroven.
      Fandim vam vsem,kterym odvaha nechybela. :)

      Vymazat
    3. Jestli vás to láká tak nabídka na dopisování stále platí :)

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky