Občasník

Mám chvíle, když se strašně těším na to co přijde. Chvíle, kdy cítím, že mě čekají ještě dobrý věci, nepředstavitelně dobrý. Byly doby - a to většina mého života - kdy jsem se na nic netěšila protože jsem před sebou viděla jenom šeď a utrpení.
Chci být upřímnější, pravdivější, ne tolik okecávat. Mluvím a píšu o tom pořád, ale odvahu k upřímnosti vymetám po koutech svého já.

Daří se mi už čtyři měsíce udržet v práci uklizenej stůl, což je rekord mého života. Stejně je to ale jenom proto, že mi do pracovny chodí lidi na pohovory, jinak bych na to kašlala. A taky proto že jednou za měsíc přijde staniční a s pečlivostí pedantského obsedanta srovná všechny papíry do sloupečků a ty sloupečky do pravoúhlých řad.
Včera večer mi 3 lidi ze 4 do ambulance nepřišli a 1 dorazila pozdě. Jsem za to vděčná. Neplánovanej čas bez práce je nejlepší dárek.

Já tak chci čas! Střídavě fantazíruju o tom,že půjdu do pracovní neschopnosti, uteču do divočiny nebo si alespoň snížím úvazek. Ve všech těch aktivitách jsem úplně ztracená. Je toho tolik co dělám. A tolik co bych měla dělat. Chtěla bych nedělat nic, pít kefír a mžourat do slunce. Ale zároveň se toho hrozně bojím. Protože čím bych byla kdybych nepodávala výkon? Jak mám vysvětlit té úzkostné části v sobě, že výkon není všechno?

Po důkladném studiu a velkém těšení jsem si od nějaké paní před fórum objednala vodní kefír a krystaly vyrábějící zázvorovou limonádu, takže kvasím o sto šest a tetelím se, abych ty křehké kolonie mikroorganismů nezahubila. Každý večer slívám nálev a přemýšlím, čím budoucí limonádu ochutit. Tahle alchymie mě oživuje. Chybělo mi studovat si něco mimo psycho-věci.

Přijde zase čas, kdy se budu s lidma vážně chtít potkat? Že se budu těšit na schůzky s kamarády a ne se dopředu cítit jako vyždímanej hadr kterej ještě někdo vydojí o poslední kapičky tekutiny? Nakonec si ta setkání vždycky užiju, mám svoje kamarády ráda a za nikoho na světě bych je nevyměnila, ale kdybych se měla půl hodiny před schůzkou upřímně rozhodnout podle svých pocitů, zalezu si do postele a celej večer mě nikdo neuvidí. Jako by moje tělo bylo z kamene a ten kámen bolel.

Jsem zvědavá, co přinesou nadcházející měsíce. Koupila jsem si letenky a k tomu se již tak nestabilní vody naší nemocnice daly opět mocně do pohybu. Nic není jisté. Kam mě proud zanese?


Pěkné čajové nádobí nevyřeší vaše problémy, ale dokáže je na chvíli utopit v horké vodě s lístky

Komentáře

  1. Vidím se v tom tak hrozně moc. Studuju, co jsem chtěla, ale zároveň mě to láká trochu jinam, bojím se, že věci mimo obor zapomenu.
    Občas si s někým naplánuju schůzku, ale neurčitě. Řekneme si: Máš čas v úterý okolo druhé? A je pondělí, člověk mi nenapsal, kde se máme sejít, a já se nepřipomínám. Protože jaksi taky nikam nechci jít, i když jsem se předtím těšila. Raději bych se prostě tetelila v posteli, s knížkou nebo jen tak koukala do stromu, zatímco mi pokojem voní vanilka.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky