Občasník
Mám chvíle, když se strašně těším na to co přijde. Chvíle, kdy cítím, že mě čekají ještě dobrý věci, nepředstavitelně dobrý. Byly doby - a to většina mého života - kdy jsem se na nic netěšila protože jsem před sebou viděla jenom šeď a utrpení.
Chci být upřímnější, pravdivější, ne tolik okecávat. Mluvím a píšu o tom pořád, ale odvahu k upřímnosti vymetám po koutech svého já.
Daří se mi už čtyři měsíce udržet v práci uklizenej stůl, což je rekord mého života. Stejně je to ale jenom proto, že mi do pracovny chodí lidi na pohovory, jinak bych na to kašlala. A taky proto že jednou za měsíc přijde staniční a s pečlivostí pedantského obsedanta srovná všechny papíry do sloupečků a ty sloupečky do pravoúhlých řad.
Včera večer mi 3 lidi ze 4 do ambulance nepřišli a 1 dorazila pozdě. Jsem za to vděčná. Neplánovanej čas bez práce je nejlepší dárek.
Já tak chci čas! Střídavě fantazíruju o tom,že půjdu do pracovní neschopnosti, uteču do divočiny nebo si alespoň snížím úvazek. Ve všech těch aktivitách jsem úplně ztracená. Je toho tolik co dělám. A tolik co bych měla dělat. Chtěla bych nedělat nic, pít kefír a mžourat do slunce. Ale zároveň se toho hrozně bojím. Protože čím bych byla kdybych nepodávala výkon? Jak mám vysvětlit té úzkostné části v sobě, že výkon není všechno?
Po důkladném studiu a velkém těšení jsem si od nějaké paní před fórum objednala vodní kefír a krystaly vyrábějící zázvorovou limonádu, takže kvasím o sto šest a tetelím se, abych ty křehké kolonie mikroorganismů nezahubila. Každý večer slívám nálev a přemýšlím, čím budoucí limonádu ochutit. Tahle alchymie mě oživuje. Chybělo mi studovat si něco mimo psycho-věci.
Přijde zase čas, kdy se budu s lidma vážně chtít potkat? Že se budu těšit na schůzky s kamarády a ne se dopředu cítit jako vyždímanej hadr kterej ještě někdo vydojí o poslední kapičky tekutiny? Nakonec si ta setkání vždycky užiju, mám svoje kamarády ráda a za nikoho na světě bych je nevyměnila, ale kdybych se měla půl hodiny před schůzkou upřímně rozhodnout podle svých pocitů, zalezu si do postele a celej večer mě nikdo neuvidí. Jako by moje tělo bylo z kamene a ten kámen bolel.
Jsem zvědavá, co přinesou nadcházející měsíce. Koupila jsem si letenky a k tomu se již tak nestabilní vody naší nemocnice daly opět mocně do pohybu. Nic není jisté. Kam mě proud zanese?
Chci být upřímnější, pravdivější, ne tolik okecávat. Mluvím a píšu o tom pořád, ale odvahu k upřímnosti vymetám po koutech svého já.
Daří se mi už čtyři měsíce udržet v práci uklizenej stůl, což je rekord mého života. Stejně je to ale jenom proto, že mi do pracovny chodí lidi na pohovory, jinak bych na to kašlala. A taky proto že jednou za měsíc přijde staniční a s pečlivostí pedantského obsedanta srovná všechny papíry do sloupečků a ty sloupečky do pravoúhlých řad.
Včera večer mi 3 lidi ze 4 do ambulance nepřišli a 1 dorazila pozdě. Jsem za to vděčná. Neplánovanej čas bez práce je nejlepší dárek.
Já tak chci čas! Střídavě fantazíruju o tom,že půjdu do pracovní neschopnosti, uteču do divočiny nebo si alespoň snížím úvazek. Ve všech těch aktivitách jsem úplně ztracená. Je toho tolik co dělám. A tolik co bych měla dělat. Chtěla bych nedělat nic, pít kefír a mžourat do slunce. Ale zároveň se toho hrozně bojím. Protože čím bych byla kdybych nepodávala výkon? Jak mám vysvětlit té úzkostné části v sobě, že výkon není všechno?
Po důkladném studiu a velkém těšení jsem si od nějaké paní před fórum objednala vodní kefír a krystaly vyrábějící zázvorovou limonádu, takže kvasím o sto šest a tetelím se, abych ty křehké kolonie mikroorganismů nezahubila. Každý večer slívám nálev a přemýšlím, čím budoucí limonádu ochutit. Tahle alchymie mě oživuje. Chybělo mi studovat si něco mimo psycho-věci.
Přijde zase čas, kdy se budu s lidma vážně chtít potkat? Že se budu těšit na schůzky s kamarády a ne se dopředu cítit jako vyždímanej hadr kterej ještě někdo vydojí o poslední kapičky tekutiny? Nakonec si ta setkání vždycky užiju, mám svoje kamarády ráda a za nikoho na světě bych je nevyměnila, ale kdybych se měla půl hodiny před schůzkou upřímně rozhodnout podle svých pocitů, zalezu si do postele a celej večer mě nikdo neuvidí. Jako by moje tělo bylo z kamene a ten kámen bolel.
Jsem zvědavá, co přinesou nadcházející měsíce. Koupila jsem si letenky a k tomu se již tak nestabilní vody naší nemocnice daly opět mocně do pohybu. Nic není jisté. Kam mě proud zanese?
 |
| Pěkné čajové nádobí nevyřeší vaše problémy, ale dokáže je na chvíli utopit v horké vodě s lístky |
Vidím se v tom tak hrozně moc. Studuju, co jsem chtěla, ale zároveň mě to láká trochu jinam, bojím se, že věci mimo obor zapomenu.
OdpovědětVymazatObčas si s někým naplánuju schůzku, ale neurčitě. Řekneme si: Máš čas v úterý okolo druhé? A je pondělí, člověk mi nenapsal, kde se máme sejít, a já se nepřipomínám. Protože jaksi taky nikam nechci jít, i když jsem se předtím těšila. Raději bych se prostě tetelila v posteli, s knížkou nebo jen tak koukala do stromu, zatímco mi pokojem voní vanilka.