24.09.18

Ticho.

Jsem užvaněná. Hovorná, zabíhavá, zahlcující (se). Ne vždycky, ale když se rozjedu, je to mazec. Dokážu sama sebe vyčerpat ještě než se přiblížím k jádru věci.

A už nechci.

Už nechci všechno nekonečně okecávat.

Jsem z toho unavená.

Hledám cesty, jak být stručná.

Je to težký.

Smiřuju se sama se sebou. Jsou chvíle, kdy mi to v sedmadvaceti přijde pozdě, ale vím, že každá vnitřní změna přichází ve chvíli, kdy je na ni člověk připravený. Někdo se se sebou nesmíří do smrti.

Smiřuju se s tím, že jsem hlučná a ukecaná když chci, že jsem potichu když bych měla mluvit, že jsem introvertní a zároveň mám ráda lidi, že i když jsem introvertní (to je pro mě už delší dobu kdovíproč důležité), nemusím být tichá a zakřiknutá, že jsem v některých věcech výstřední (v těch, v kterých bych chtěla být nenápadná) a v jiných zase úplně obyčejná (povětšinou v těch, ve kterých bych chtěla být excentrická).

Smiřuju se s tím, že jsem prostě snůška protikladů, jak už tak lidé bývají, a že snaha to celé nějak násilně uhladit a učesat dělá ty protiklady ještě křiklavější.

K tomuto říká Carl Rogers, že aby člověk mohl něco změnit, musí to nejdřív v plném rozsahu přijmout takové, jaké to je nyní.



Žádné komentáře:

Okomentovat