23.05.18

Mám to zapotřebí?

Tahle otázka mi koluje hlavou v posledních měsících pokaždé, když se mi nahromadí více origami objednávek nebo poptávek. Mám já to vůbec ještě zapotřebí? Mám zapotřebí sedět večer po práci u stolu a navlékat na nit jednoho jeřába za druhým? Co mi to přináší? Baví mě to ještě vůbec?

Origami mě pořád baví, tuhle otázku mám zodpovězenou poměrně rychle a nekomplikovaně. Baví mě i s tím spojené focení hotových výrobků. Jak to ale udělat, abych si tuhle zálibu a psychohygienu v jednom dokázala ponechat aniž by mě štvala nebo mi ruinovala volný čas?








Moje životní situace se totiž plíživě, ale vlastně dost rychle změnila a důvody, proč pořád ještě skládám origami rovněž.

Byla doba, kdy pro mě příjem z prodeje na Fleru i jinde znamenal většinu mého finančního příjmu. Finanční stránka ale byla takovou vítanou třešničkou na pomyslném dortu, který se skládal zejména z potřeby tvořit něco pěkného, něco, co by se líbilo ostatním, třebas by to i chtěli vlastnit; vymýšlet nové věci, najít ve vlastní tvorbě potvrzení sebe přes reakce neznámých, tzn. objektivních lidí (v té době mi přišlo, že doma mi chválí skoro všechno, co jsem vytvořila, ale venku to moc velké ohlasy nemělo).




Byla to doba, kdy jsem klasicky studentsky měla o mnoho víc času než peněz. Doma jsem měla obrovskou krabici plnou různobarevných jeřábů, kteří byli naskládaní do zásoby a čekali na navěšení na nitě. Skládala jsem je v podstatě kdekoliv, kde jsem se posadila, často u televize nebo filmu. Ovládala mě potřeba neustálé, až bych řekla nutkavé aktivity, jen se nezastavit a neuvědomit si, že mi není zas tak skvěle (protože dělám všechno, co můžu, takže mi ani líp nemůže být).

Teď je to s mojí bilancí čas/peníze naopak. Přesunula jsem se do příjmové třídy, o níž jsem se dřív odvážila snít, ale neodvažovala jsem si myslet, že bych se pár let po škole do ní mohla dostat. Když si chci vydělat, stačí vzít službu navíc. Množství volného času se ale povážlivě zkrátilo, moje zájmy a kontakty se rozrůznily a pocítila jsem naléhavou potřebu si ten zbývající čas trochu zorganizovat. Televizi nemáme, takže mi nehrozí, že bych před ní jen tak nečinně seděla. Jen tak si chvíli v klidu posedět/poležet bez činnosti patří k mým nejmilejším relaxacím.





Z čistě tvůrčího hlediska se mi stýská po časech, kdy jsem byla schopná v poměrně krátkém čase složit pro kohokoliv téměř cokoliv v jakékoliv barevné kombinaci. Vycházet vstříc, dojednávat podmínky a pak se živit radostí spokojených zákaznic. Když jsem projížděla svůj foto archiv kvůli fotkám v tomhle příspěvku, nestačila jsem se divit, co jsem všechno poslala do světa. Pořád se mi to líbí. Pořád jsem nadšená z velkých rozlítaných závěsů.

Už ale nemám čas a vlastně ani chuť skládat jeřáby do foroty a po nocích vyrábět závěsy v barevných kombinacích, které mě přes den napadly. V našem 2+kk nemám skladovací prostory na zatím neprodané závěsy, které v Plzni zabíraly půlku suterénu. 





Po dlouhých úvahách provozovaných povětšinou při výrobě zakázkových závěsů jsem se rozhodla (přinejmenším na čas) přestat se vracet ke svým osvědčeným šlágrům, které vyrábím pořád dokola, a nechat prostor něčemu novému. Určitě budu pokračovat v náušnicích (které mi navíc zaberou přesně 3 krabice prostoru), ale závěsy pustím na chvíli k vodě.
Ještě nevím, jakým směrem se budu v tvorbě dál ubírat, ale těším se moc. Možná teď chvíli nebudu dělat nic nového a budu si užívat letní večery.

A taky, důležitá věc - pokud chci mít někdy pocit, že mám dost, musím se tak začít chovat. Pokud chci, aby ke mě přišly nové věci, musím jim udělat prostor. 

Nelpět na osvědčeném. Toho bylo až dost.





Žádné komentáře:

Okomentovat