Chvíle před nádechem

Když se zastavím, je mi nějak hrozně hrozně smutno. Co mě vlastně nutí viset na minulosti? Co mě nutí se přimykat k budoucnosti, jako by už existovala? Obě ty dvě prchavé veličiny mě k sobě táhnou mocnou silou, natahují mě jako na skřipec i přes mojí vůli. Je mi až trapný o tom psát, praktikuju přeci jógu, roky se zajímám o seberozvoj, měla bych vědět jak se uzemnit v přítomném okamžiku.

V přítomném okamžiku na mě již napsaná minulost a iluzorní budoucnost nemůžou. Jenže v přítomné okamžiku bych se nejradši zachumlala, spala nebo koukala před sebe za slastného kolébání se dopředu a dozadu. Chci si to dopřát, ale zároveň si to nechci dovolit. Jsem už unavená z rozplétání záhad minulosti a zároveň stavění základních kamenů budoucnosti (dost možná už dokončuju krovy, jen o tom nevím).

Na výcviku jsem objevila, že ignoruji emoce, protože se jich bojím, právě emoce jsou tím pojítkem s přítomnou chvíli. Čím víc se jim chci přiblížit, tím víc se nevědomky odtahuji, stávám se hlavou bez těla, bez citů, víc než kdy dřív. Vím, že je to jen přechodné, cítím ten šedý a mlčenlivý balvan strachu, který se vynořil kousek pod bránicí a pomalu stoupá nahoru, brzo už nebudu moct se mu vyhnout. Nejsem na to sama. Všechno tohle vím a přesto mám strach ztratit kontrolu.

Strach ze strachu, víme?

Strach, v tuhle chvíli moje základní emoce, který sedí jako gumová zátka mezi mojí hlavou a ostatními emocemi zašpuntovanými dole v útrobách. Strach složený z mnoha drobných, propletených vrstev, které dohromady tvoří hutnou a neproniknutelnou vrstvu. Strach z toho, že se nedokážu uživit, zaopatřit, že v nějaké životní etapě nebudu moct sehnat práci. Že zklamu svoje okolí, že budu žít jen napůl, že budu žít natrvalo v provizoriu, že se nedokážu správně postarat o rodinu, že zůstanu opuštěná, že mě vlastně nikdo z mého okolí nemá rád a všichni to je předstírají, že se stane něco zlého, že se nakonec ukáže, že jsem v hloubi duše špatnej člověk.

Pracovala jsem na jejich odstranění dlouho a byly doby, kdy jsem si myslela, že když svoje strachy popřu a nahradím jinými hodnotami, bude to fungovat. Že to zvládnu i z výše nadhledu a nebudu si muset špinit dny nepříjemnými prožitky. Pak jsem zjistila, že myslet  si můžu co chci, stejně je ve mě něco, co ve výsledku ty snahy sabotuje. Objevuju, na jakém základu stály všechny moje chválihodné snahy o lepší život. Teď tady stojím a je mi jasné, že nestačí si ty věci zanalyzovat a odmyslet. Pokud si je nezpracuju tím, že se dotknu těch pocitů, nepohnu se ani o píď a moje mysl bude strašit kolem jako duch, který se nemůže vrátit do těla.

Mám strach brečet. Mám strach odpočívat. Bojím se, že když jednou začnu, už nedokážu přestat. Že už nebudu ta funkční a silná žena, která to všem vždycky ukázala.

Ale víc se bojím toho, co by se ze mě stalo, kdybych do toho nešla.
Je v tom i touha spojit ty jednotlivé oddělené části.

A ta touha mě vede dál.