Trocha toho snesitelného pražského kýče

Hodně lidí kolem mě s nadějí a silami v koncích čeká na jaro, ale já se beze studu přiznávám, že se mi tohle počasí líbí. Nevadí mi zima, vadí mi nedostatek světla. Takovéhle jasné slunečné dny mi vyhovují, protože si můžu užít poledního slunce, aniž bych se potila, potřebovala sluneční brýle (které nemám) nebo musela nutkavě přebíhat od stínu ke stínu. Další výhoda dnešního dne byla, že mi nezteplalo pivo zakoupené na náplavce, ačkoliv jsem jej pila asi 3/4 hodiny. To, že mi ke kelímku skoro přimrzly ruce už tak fajn nebylo, ale celkově to byl dneska nádherný zářivě pastelový den.

Trochu teď měním vztah k práci. Začíná mi být jasné, že jet na 100-120%, místy i na 150, je dlouhodobě neudržitelné (surprise, surprise, každému kolem sebe bych za takové zjištění velmi neterapeuticky věnovala lehce nadnesený křivý úsměv, ale pro mě vždycky musela platit jiná měřítka, než pro okolí, že.). Zpočátku spíše z nutnosti, ale postupně s čím dál větším potěšením, si ordinuju volné dny, kdy trávím čas jenom sama se sebou. Chybělo mi to.

Další mě čeká v týdnu jako volno po službě. Plánuju jít na psychoterapii, k lékaři a koupit v Zahradě na niti vázičku na rychlení cibulovin. To bude teprve předjaří!
Terapie je mimochodem docela nářez, a přitom to celé vypadá poměrně nevinně. Ale o tom někdy příště...

večer ve vlastní společnosti