09.01.18

The lunatic is in my head

Jsem unavená. Jsem pomalá. Tak pomalá, že jenom vypravit se na oběd mi zabere půl hodiny. Můj pracovní drive odešel do kytek (asi spí v těch přebujelých pokojovkách, které žijí tady na oddělení). Dostala jsem se do fáze nutkavého odpočinku.


V neděli skončil jeden z nejbláznivějších týdnů mého života. Začal dvoudenní víkendovou službou, hraním Dixitu a slavením příchodu nového roku v práci. Nejlepší silvestr za poslední roky. Pokračoval štěkajícím Kubáncem, přechodem na nové, poklidné oddělení a smrtí kolegy, kterého jsem měla ráda (a se kterým jsem slavila ten silvestr). Skončil intenzivním výcvikovým víkendem a pochybováním o vlastní schopnosti úsudku, které způsobilo čtení knihy o následcích vysoce nepravděpodobných odálostí. Nehlídaná levá hemisféra u mě vždycky způsobila mnohem víc škod než užitku. A asi nejen u mě.

V důsledku toho všeho mám takovou nijakou náladu. Občas mě přepadnou různě dlouhé úseky ospalé melancholie a smutku. Mám rýmu a bolehlav, většina pacientů trpí norovirovým průjmem, takže jestli ho dostanu taky, tak ve středu do služby. Venku je buď monotónní šedobílo nebo monotóní černooranžovo.

S přelomem roku jsem padla do temné noci duše, myslela jsem, že mi v ní výcvik trochu pomůže (nevěděla jsem teda jak)...výsledek je, že jsem do té temné noc zabředla ještě víc. Tak co s tím teď. Lidi mě znervozňují a slupka takzvané reality je nebezpečně tenká. 

Začala jsem běhat, protože to je pro mě asi jediný způsob, jak se dostat trochu do formy, ale prozatímní výsledek je pouze ten, že mám neustále hrozný hlad a pořád bych něco jedla. Což je kontraproduktivní.

Přes to všechno si to vlastně určitým divným způsobem užívám. Přijde mi důležité dát váhu i těm na první pohled monotónním a šedým odstínům svého života.

Přišel čas na Pink Floydy. Jsem do nich blázen od té doby, kdy brácha pustil před dvěma lety k pečení vánočních perníčků album Animals. Půl roku jsme pak neposlouchali skoro nic jiného. Po státnicích moje potřeba jejich hudby pomalu odezněla, a teď...je to tu.

Písničky od Pink Floydu totiž nejsou jen tak ledajaké písničky. Hrají na všechny struny mojí existence. Berou mě s sebou a mění mě.

Chtěla bych zase fotit hezky. Ten instagram mě úpně zkazil.


2 komentáře:

  1. Já mám zase takovou podivnou lehkou náladu, i když je toho teď hrozně moc, a sem tam na hodinu či dvě strašnou prohlubeň a zoufalství.
    S hudbou jsem došla tak daleko, že jsem byla přesvědčená, že mi něco hraje v pokoji, jako vždycky... a šla jsem do koupelny a ono to hrálo pořád. Mámě se takhle hlasitá hudba přece nebude líbit. A pak jsem zjistila, že je to celé jen v mé hlavě. Že jsem si ten den ještě nic nepustila. :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Lehký nálady jsou občas jediná možná obrana proti těžkým časům...

    OdpovědětVymazat