05.10.17

Když jsem si vybrala studovat medicínu, neměla jsem tušení, do čeho jdu. To asi nikdo nemá, pokud není z doktorské rodiny. Studium je jedna věc a praxe je jiná.

Dobrá zpráva je, že praxe je mnohem lepší, než jsem doufala. Fakt. Do školy už bych už se vrátit nechtěla. Třeba časem přijde desiluze, ale...třeba ne. Jsem ve fázi, kdy si myslím, že když žiju vědomě ke svým vnitřním pochodům a dávám jim v životě váhu, nemusím se potom vracet k minulosti s pocitem, že to bylo jediné dobré místo. Vím, jediná chvíle, kdy může něco, co mu nevyhovuje, změnit, je teď. A nebo počkat, jestli se cestou prostě nezmění perspektiva.

Teď si to docela užívám, i když většina mých znalostí a kompetencí je stále velmi vachrlatých...ale když se přes všechen strach na ně spolehnu a zvládám to, přichází až opojný pocit nepoznané kompetence. I když se dost často cítím jako kybych se přestěhovala do Latinské Ameriky a měla si tam sama zařizovat doklady.

...

Co se týče služeb, pořád mám pocit, že je to bojovka, za kterou mi někdo jako bonus zaplatí. No neber to. A má to i své nečekané benefity.
Třeba takový pěkný podzimní ráno po upršené noci ve službě. K nezaplacení.



Žádné komentáře: