27.09.17

Vytrvej dál v tom léčení, s abstinencí dojdeš dál!

No, kéž by.

Takhle začíná píseň, která se na oddělení léčby závislostí žen zpívá, když pacientka odchází po celé absolvované léčbě. Když jsem ji zpívala spolu s komunitou, bylo to vždycky dojemné, ale připadala jsem si jako největší pokrytec na světě. Ne, že bych pila tak moc. Spíš pravidelně a trochu, gurmánsky. Opíjení se mě už dávno přestalo bavit, protože je mi líto těch kalných a bolavých dnů, které následují.

...a vydržet s ní navěky, to by každý z nás si přál.

Práce doktora v léčebně je pokročilé buddhistické cvičení v nelpění na získaném a zvyklém. Ať se mi něco líbí nebo ne, ať bych chtěla setrvat nebo prchnout, je třeba vyčkat do pokynu shora a bez okolků jít o dům dál. Ze svého prvního oddělení tady jsem odcházela s pocitem zmaru z nedokončené práce. Když jsem opouštěla Neklid, zlomilo mi to srdce. Teď, ze závislostí, je mi to vlastně jedno, jsem v klidu - ale hlavně proto, že vím, že jdu pryč. Když jsem to zjistila, nemohla jsem uvěřit svému štěstí. Jediné, co mě mrzí, je, že tam nechávám některé kolegy. Ale tady je právě prostor pro nelpění a respektování osudu každého člověka.

Rozhodně to byla dobrá zkušenost... z toho druhu zkušeností, co vypadají nejlépe z bezpečné vzdálenosti v čase i prostoru.Uvědomila jsem si hlavně, že některé věci nemůžu a nechci dělat. Možná zatím, možná provždycky. Třeba říkat lidem, co pro ně je nebo není dobré. Protože to já opravdu nevím.
Hodně mě tížily drobné nespravedlnosti, které prosakovaly na povrch našeho dokonalého oddělení a ukazovaly, že někde uvnitř je něco hluboce špatně.

Můj obvyklý problém v mnoha situacích - trýzní mě, protože cítím, že jsou nějak základně nedobré, ale navenek vypadá všechno harmonicky, dokonale, funkčně...tak proč si stěžuju? Bývám naštvaná sama na sebe, obviňuju se z hnidopišství, postupem času ale více přijímám tuhle svoji citlivost. Vždycky se totiž s odstupem ukázalo, že skutečně něco špatně bylo. Chyba v základech, která rozkolísá celý dokonalý dům. Jemné dysharmonické tóny, které značí pokaženost nástroje.

Dost mi v tom pomohla Patti Smith, prorokyně mých současných dní, jejíž zápisky jsem v posledních týdnech četla. Ona mě spolu s podzimem zatáhla do závažných nálad, otázek po smyslu, myšlenek namočených ve tmě. Pomohla mi ukotvit se ve své vlastní existenci, stát si za ní a nekoukat do okolí se závistí.

A za to jí patří můj dík.



5 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Ach jo, proč je tohle asi první článek tady na blogu, kterej se mi ale sakra nelíbí... Hm, asi proto, že (jestli se tedy nepletu -a bohužel myslím, že ne...) tak Tě na oddělení střídám... :,( No přeju Ti, ať se otočíš k Tvé spokojenosti :) btw jak dlouho se u vás/u nás (fňuk..) na oddělení tak bývá? Z.

Iris řekl(a)...

Střídáš? Jako že tam nastupuješ poprvé, nebo že už tu jsi a jdeš z jiného oddělení? (Jen pro určení, je to osmička). Byla jsem tam 4 měsíce, obvyklé je tak mezi 3 a 6, ale síly rozdělující lékaře (aka paní primářka Vyhnánková) jsou nevyzpytatelné.

Anonymní řekl(a)...

Tak jsem se nepletla, jdu na osmičku, dnes jsem se to dozvěděla a zpracovávám. Závislosti mě holt moc netáhnou... Nastupuju k vám nově :)

Iris řekl(a)...

Tak vydrž a dej tomu šanci, nikdy nevíš, co tě zaujme. Fakt to tam neni tak zlý, zpočátku budeš na detoxu a tam je to fajn, sestřičky i kolegové jsou super. Každý oddělení má něco, jenom, jak píšu, jsem dost háklivá co se atmosféry na oddělení týče. Ne každýmu to vadí.

Anonymní řekl(a)...

Děkuju! :) Nechám se překvapit. Z.