04.07.17

Poezie všedního dne

Moje nejoblíbenější letní aktivita je loudání se a pozorování okolí. Však taky je co pozorovat. Pro mě je léto zelené, modré a bílé. Barvy trochu vyblednou a stanou se pastelovými. Pohled je jako přes filtr, který přináší romantiku zidealizovaných časů. Nad krajinou plynou kopečkovité mráčky jako auta popojíždějící v nekonečně široké a dlouhé koloně nebeské dálnice. Kdo ví, kam jedou, i mraky se musí někde rekreovat. Nad cílovou destinací vyprší a započne jejich turistická cesta k moři. Cestou nebo v cíli se vypaří a tak stále dokola.

Ačkoliv mám poslední dobou snahu (a úspěšnou!) zůstávat v přítomném okamžiku, teď se mi přestavivost rozbíhá a domýšlí příběhy. Nechávám ji. Příběhy polehaných trav, ztracených předmětů, lidí lenošících na chatách. Kdo jsou? Koho čekají večer na návštěvu? Jsou spolu spokojení? Budou dneska grilovat?

Včera jsem byla na koncertě impresionistů v secesním sále a mám po dlouhé době úplně jiný dojem z poslechu hudby, protože jsem úplně jinak poslouchala. Dřív jsem se snažila vnímat všechno naráz, a k tomu jsem záviděla hudebníkům jejich um a disciplinovanost a představovala si, kolik odříkání a utrpení musí za jejich uměním stát (protože za mým neuměním stálo). Tentokrát jsem vnímala hudbu jako celek, nechala jsem k sobě proniknout jen to, co proniknout mělo. Hodně tónů uteklo, někdy celé pasáže, místy jsem měla opravdu strach, do čeho jsem se to pustila a jestli budu z koncertu něco mít. Měla jsem. Zůstal dojem krajiny, různorodé a krásné, krajiny plynoucí pořád dál.

Stejně jako poplyne dneska odpoledne krajina za okny vlaku, který nás s Ondrou vyveze na malý letní vandr. Natáhnu si nohy a budu pozorovat stíny mráčků na zrajícím obylí. A možná stíny nebudou. Když kouknu z okna, obloha je bílošedá a za střešním oknem se jemně komíhají tmavozelené dubové větve. Sedím na místě, kde tečou příběhy lidských životů, rozvíjejí se a zavíjejí, je to dobré místo na léto. Tedy alespoň pro mě.

Žádné komentáře: