11.05.17

Sáhl na mě čas. Nebo já na něj?

Dnes je mi první den 26 let.
Kolem svých narozenin mívám úplně hmatatelný pocit plynutí času (kterého si po zbytek roku moc nevšímám). Jako by byl čas řeka, která teče třeba tady pod stolem, jen natáhnout ruku a sáhnout si na něj. Tím to bude. Většinu roku se po té řece vezu a jsem v ní přítomna, jen teď poodstupuji a pozoruji vinoucí se pramínky našich životů. Právě že nejen svého.
Objevuje se velké vnitřní pnutí mezi tím, co si (ještě, i když stále slaběji) myslím, a co cítím. Cítěním jsem na tom nejlépe v životě. Jako bych se konečně vymanila ze sítě vnějších omezení určujících běh mého života, rozpínám se, vyplňuju svůj prostor, cítím se využitě, živě, zdravá, s rozhýbanou a neustále se měnící psychikou. V každé chvíli nejspokojenější v životě. Na svém místě.
Některé myšlenky ale říkají, že stárnu. Všichni stárneme, ale někteří začali dřív než jiní. Pomalu se dostávám do věku, který jsem v minulosti ve svých představách zabydlovala splněním různých životních cílů, protože to byla doba dostatečně vzdálená od tehdejšího teď, ale ne zas až tak nereálně daleko. Jenže teď je teď a myšlenky našeptávají, že jsem přece chtěla dělat a mít tohle a tamto. Nechce se mi plnit cíle mého ubohého vyděšeného patnáctiletého já, které se topilo ve světě a pro neschopnost zakotvení ve svém čase se kotvilo v budoucnosti. V mém čase. Nechci, aby mi teď kecalo do života. Na tom pracuju. Na odhazování neaktuálních nánosů.
Myslím, že si zatím vedu dobře.



(Rozhodně bych řekla, že jsme dneska na obědě dělali s dalšími mladými doktory podobnej bordel, jako kdysi na gymplu. Ústavní jídelna má ovšem oproti té školní velkou výhodu, a to absence dozorujícího pedagoga, který narušitele okřikuje. Každopádně hovor mezi záchvaty smíchu probíhal na pracovní témata. Víceméně. Zeširoka vzato.)


2 komentáře:

Kristýna Soutnerová řekl(a)...

Hustý. Máš pravdu, vzato trochu z jiného úhlu o tom přemýšlím docela často - jestli lpět na snech a cílech, které si vymyslelo moje minulé já. Jak jsem si vtloukala do hlavy, že hlavně nechci a nesmím zapomenout na tohle a tamto a že to je určitě něco, co musím chtít přece vždycky... Hihi :)

Iris řekl(a)...

No já myslím, že je rozdíl mezi tím aktualizovat svoje směrování a nechat se semlít požadavkama okolí/života. To je to, čeho jsme se bály.