15.05.17

o k a m ž i k y

Čas se zpomaluje a já jsem v něm uvízla jako v bažině z medu
Ruce a nohy jsou těžké a pomalé, chce se mi jenom být
Viset v pavučině časoprostoru a sledovat tělesa, jak kolem mě frčí po zakřivených drahách
Tohle se někdy děje, když přicházejí změny, události, které mění směr
- čas musí zpomalit, aby se do něj všechno vešlo.
Aby se tomu mohla věnovat náležitá pozornost
Na jeden den jsem se vzdala kontroly a dostala za to jiný modus žití
Jeden okamžik za druhým
Polibek pod sakurou
Procházku po hřbitově mezi tolika uzavřenými příběhy
Hřbitov je trochu jako knihovna
A jeho mrtví jako knihy, jejichž čas už pominul. 

3 komentáře:

iluzionistka řekl(a)...

Jednou jsem do jedné své prózy, co jsem psala, napsala větu "Píšu, abych vydržela." Nevím proč, ale mám z tebe přesně ten stejný pocit, z těch textů na mě jde něco, co strašně důvěrně znám. Je to jako bych se po letech objevila na místě, kde jsem kdysi trávila spoustu času. Takový ten radostný šimravý pocit s podtónem nostalgie a smutku.

Tím chci asi říct, že jseš skvělá, jen to neumím :)

Iris řekl(a)...

Ó jé, děkuji. Zajímavý, že zrovna píšu o tom, proč píšu a je to něco v tom smyslu, jako říkáš. Ono s lidmi se pěkně povídá, ale málokdy je někdo tak naladěnej, aby si nechal předat to, co bych předat zrovna potřebovala, aby s tím souzněl a mělo to ten terapeutickej efekt.
Proto píšu.

iluzionistka řekl(a)...

To je ještě zajímavější, i když trochu děsivý to tak slyšet. Jsem strašně ráda, že jsem tě znovuobjevila :))