05.04.17

Já to prostě sežeru a budu se flákat!

Sedím na lékařském pokoji, sama, protože kolegyně odešla na jiné oddělení. Chybí mi.
Byla bych nejradši jenom v sobě, a přesto mám nejvíc práce ze všech. Jsem jako autistický dítě, přesycená dojmy počátku jara, několikeré změny prostředí v průběhu minulého týdne. Zase ten pocit ekvivalentní tomu, když se příšerně přejím a potřebovala bych se vyzvracet, ale ono to prostě nejde. Musím všecho strávit; pomalu, bolestně a za pochodu. To se mi děje v duševní rovině. Čím víc v sobě mám, tím méně to dokážu nějak formulovaně předat. Naučila jsem se už vědomě setrvat v nepohodlí a tím mu pomoct, aby samo odešlo, ale je to pořád těžký, s každým pokusem jinak. Zahlcení prožíváním, tak tomu říkáme. Co já se budu namáhat. Za sebezničení hnedka z počátku týdne mě nikdo nezaplatí. A i kdyby.

Konečně jsem si uvědomila a vyzkoušela na vlastní kůži, že zvolnit, když člověk nemůže jet v plném tempu, je spíš právo než luxus nebo výmysl. Nikoliv nedostatek vůle, ale dostatek předvídavosti. Zklidnění v jedné chvíli umožní produktivitu v jiné.
A tak si čtu v leže na posteli, kterou mám na pokoji. Při pití kafe z půllitrového hrnku s ulomeným uchem odkládám nohy na stůl. V pracovní době cvičím jógu a medituju (pokud se z pokojů neozývají nějaké hrozné zvuky, tak to jde). Pozoruju kvetoucí třešeň za okny - za těch pět dní, co jsem tu nebyla, zvládla všechna zeleň brutálně narašit. Zjistila jsem, že přinést si do práce víc jídla s plánem, že si občas odpoledne dám trošku, když budu mít hlad, nebyl úplně dobrý nápad. Pro mě je chuť horší než hlad. No co. Poučení pro příště.

A tak to tady zatím zvládám - sama, neatestovaná, skoro bez praxe. Všichni žijem a blázní jen někteří z nás. Když se dopředu nestresuju představama, přistihnu se občas, že mi práce činí potěšení i v těch svých částech, do kterých bych to neřekla. Třeba psaní na počítači. Rčení praví, že pokud si můžeš vybrat, jestli budeš mít pravdu nebo budeš laskavý, buď laskavý. Platí jak v přístupu k jiným, tak k sobě. A o tom to je. Opravdová laskavost je něco jiného než lenost nebo prázdné konejšení. Na první pohled nemusí vyhlížet vždycky pozitivně, ale nikdy není bezduchá.
Takže ten poslední kousek báječného tmavého chleba s quinoovo-rajčatovou pomazánkou prostě sežeru a pak se budu ještě chvíli flákat. Než zase zazvoní telefon.

2 komentáře:

Kristýna Soutnerová řekl(a)...

To rčení neznám, ale asi bych řekla, že ho praktikuju - teda aspoň k jiným. Pro aplikaci na sebe si ho nějak neumím představit... :-/ napadá tě nějaký průzračný příklad?

Iris řekl(a)...

Průzračný...Myslela jsem to tak, že je dobrý občas si povolit, nebýt důsledná v dodělání něčeho naplánovaného, když už tak nemůžu, dovolit si odpočinout a celkově být na sebe hodná a netrápit sama sebe...