10.02.17

Zatím mě nečekejte

Poslední dobou jako bych chodila v dešti, který postupně houstne a když si v očekávání sucha stoupnu pod střechu, ukáže se, že se schovávám pod okapem a za límec se mi lejou proudy vody. Čím víc se snažím vnitřně uklidnit a ulevit si od přetlaku prožitků a dění, tím víc se ztrácím a zamotávám. Cokoliv, o čem si myslím, že by mi mohlo pomoct, přidá další várku podnětů a otázek. Strávila jsem víkend cvičením jógy a místo uklidnění a uvolnění se cítím zahlcená vjemy a zjištěními. Normální zahlcující zážitky jsou většinou intenzivní hlavně zvnějšku, ale tady byla ještě cílená stimulace zevnitř. A dovnitř. Když jsem se šla projít do polí, byla mlha tak dokonale neprostupná, že jsem se na chvíli ocitla v bílém nekonečnu, uvnitř vlastní koule z mléčného skla. Sníh přecházel v mlhu a mlha ve sníh a rozbředávající běžkařské stopy se bez varování rozplývaly přímo přede mnou. Jógou a jinou kultivující introspekcí jsem si vybičovala všímavost takovým způsobem, že ani mě ani procházka tisíckrát viděnou cestou nenechá chladnou. Pozoruju život a nemám sílu na nic jiného. Myslím, že všechny události dostávají jiný smysl, pokud jsou pozorovány. Zážitek bílého nekonečna je něco úplně jiného, než nepovšimnutý mlžný den kdesi mezi poli. Věnování pozornosti je důležitý úkol.

 
Včera jsem se rozplývala nad dokonalým šedomodrým světlem a perfektní perspektivou pohledu na Nuselské schody. Každý okamžik je tak brutálně komlexní směsicí vjemů, že by jeho popis vydal na několik stran. Má tolik aspektů a každý z nich svou vlastní kvalitu. Asi to je obrana běžného vědomí, že všechny tyhle vjemy před bdělou pozorností skrývá a místo toho ji zaměřuje jako kužel v čase a prostoru, reflektorové vědomí ostré a úzké jako šermířův kord a stejně tak efektivní a účinné. Když s ním dotyčný umí zacházet. Posouvá jej na ose mezi minulostí a budoucností a zvláštní nekontrolovatelný přítomný okamžik zůstává často nepovšimnut. Moje vědomí je taď spíš jako kulovitá lampa v parku, zazelenalá od povlaku mikroskopických řas, která osvětluje rovnoměrně všechno ve svém rozsahu. Tohle jsem přece chtěla. Mnohokrát jsem četla a slyšela o nádherách bdělé pozornosti, ale nikdo se nezmínil o tom, že pro neuvyklou bytost je to práce na plný úvazek. Kam teď dál? Omezit vnímání, odstřihnout se, ignorovat a vnitřně se obrnit není cesta. To je útěk. Připadám si jako vzpěrač, který má na podvyživeném tělíčku jednu obrovskou naposilovanou paži. Chce to posilovat ubohou jednostranně vyvinutou pozornost. Nebo ještě víc upozadnit tu osobu, ego, které většinu pozorovaného musí ohodnotit, zaujmout k tomu postoj. To není morální ctnost. Je to nutnost. Hodnotí lampa to, co osvětluje? Zdá se, že nikoliv. Tudy asi vede cesta.




Žádné komentáře: