(Bez)hraniční

Opět je tu ten známý pocit, že se něco nefunkčního uvnitř mě rozpadá. Tentokrát ovšem ve zcela novém hávu - fyzický pocit mravenčení v mozku. Jsem zvědavá, co se z toho vyklube.
Každý přehmat je pobídkou k revizi stávajícího stavu. Pomalu mapuju svoje osobní hranice. Tápám jako objevitelé neznámých krajin a tvořím mapu. Zdá se, že jsem na to opět kápla, zase úplně náhodou. Nebo ne tak úplně náhodou? (praktický tip: pokud si dobře vyberete, co se vám na facebooku zobrazuje a rozmýšlíte na co klikat, můžou k vám přijít opravdu užitečné věci). V poslední době se všímám, že důležité věci ke mně vždycky přijdou jako takové naťuknutí, pobídnutí, nabídnutí možnosti. Je to jako zaregistrování pohybu periferním viděním. Hrábnu po nich a ukáže se, že je to ono. Pokud to není ono, nezaujme mě to.
Takhle asi pracuje intuice, když se jí dá volnost a prostor. Je to docela těžké si přiznat (a co sobě, ale navenek!), že se nechávám vést něčím tak prchavým. I když jsem o existenci intuice přesvědčená - jakožto schopnosti snazšího přístupu do nevědomí, která nám umožňuje zachytit různé signály předtím, než překročí prahovou hranici vědomí - zdráhám se o ní mluvit jinde než mezi čtyřma očima. Mám ji trochu zdiskreditovanou různými sluníčkovými lidmi, takovými, kteří intuicí odůvodňují každý svůj vrtoch. Já nejsem sluníčkový člověk. Temnota mi přijde stejně důležitá jako světlo a obojí je třeba kultivovat, aby nebyly syrové a prvoplánové. (Světlo i tmu myslím obrazně, však víme nebo tušíme). Zatímco světlo umožňuje aspiraci k něčemu vyššímu, teprve přiznaná temnota dodává hloubku a zakořenění.

Ale abych to nezamluvila. Hranice. K hranicím jsem měla vždycky rozporuplný postoj. Hlavně proto, že jsem nikdy žádné neměla. Proto jsem je nenáviděla, omezovaly mě, byly umělé a nepřirozené, ale zároveň jsem je zoufale potřebovala. Nevěděla jsem, jak se s tím popasovat. Jemnou náhodou jsem přes náhodně na mě vyskočivší stránku Knižní upoutávky (mimochodem dost zajímavé tipy na knihy) dostala ke knížce od Rolfa Sellina o hypersenzitivních lidech. Zprvu jsem nad ní trochu ohrnula nos, protože vypadala jako další populárně psychologická publikace bez valného obsahu. Přeci jen jsem (ehm, skoro) profesionál v oboru, tvrdý data, pevně dané kategorie, atd, atd...no ale pořídila jsem si ji a našla jsem v ní něco nečekaného. Místo obvyklého pojednání na téma "jak je důležité si nastavit hranice" tam autor píše, jak svoje hranice poznat, naučit se je respektovat a posouvat. Bomba. Právě se zotavuju z jednoho z nejbrutálnějších psychických vyčerpání, které jsem si kdy vlastní vinou způsobila. Skoro jsem energeticky vykrvácela, několik dní jsem nemohla spát, jak jsem byla přetažená a zahlcená dojmy. Málem už jsem propadala beznaději, říkala jsem si, že pokud rychle, ale rychle nepřijdu na způsob, jak si udržet energii a všímavost zároveň, budu muset skončit s psychiatrií nebo s jógou. Buď se samou nezvládnutou všímavostí zahltím až k nefunkčnosti a potupně vyhořím, nebo se budu muset zatvrdit a vykašlat se na jógu, fenomenologii a spol. Střední cesta se v té situaci zdála být vzdušným zámkem.

A pomoc přišla. Jak to tak čtu, asi bych to všechno objevila časem sama, protože ke spoustě poznatků už jsem dospěla a k dalším mám našlápnuto. Ale objevit si Ameriku sám zabere vždycky víc času - je to větší dobrodružství, ale když je jeden v časové tísni, není to právě nejvhodnější postup. Poslední dva týdny zcela nekontrolované zátěže vygradovaly v pátek do stavu, který jsem naposledy zažila na nižším stupni základní školy - obrazu těžkého ADHD s nulovou schopností kontroly impulzů. Nedivím se, že základku nevnímám jako idylické období, byla jsem v tomhle prakticky denně a je to fakt neskonale nepříjemný stav bez možnosti sebekontroly. Bez možnosti úniku. Už delší dobu si myslím, že hyperaktivita není porucha sama o sobě, že lidé jí trpící jsou prostě citlivější k podnětům než jiní a hyperaktivita je reakcí na překročení jejich možností. Okolí toho od nich očekává tolik (a oni jsou dost zaměstnáni zpracováváním dojmů a kapacita jim nestačí), že prostě přestřelí do nekontrolovaného přebytku činnosti. Dělají co mohou a nakonec ještě nesou nežádoucí následky. Tentokrát jsem si to ověřila na vlastní kůži, vývoj i výsledek. Vlastně experimentální podmínky par excellence, člověk je pozorovatelem a pokusnou osobou v jednom, narozdíl od vnějšího pozorovatele může vnímat celou škálu prožívaného.
A světe div se, autor knihy naznačuje něco podobného. Když se podívám do historie naší rodiny, najednou se mi spojuje spousta různorodých fenoménů, o kterých jsem měla nejasné tušení, že souvisejí, ale nedokázala jsem najít společného jmenovatele. Lidé pohybující se naprosto nepředvídatelně od vědomé a jim vlastní vlídnosti do výbuchů hněvu a agrese. Ti, kteří byli tolikrát nuceni k překračování svých hranic, že o ně už v dětství přišli. Citliví, ale ztracení ve světě, nastavili si vlastní rigidní mantinely, které pak nedokázali opustit. Něco, z čeho jsem měla vždycky naprostou hrůzu, zvlášť když jsem si pamatovala, jak jsem tím trpěla; a pak jsem ve slabé chvilce nachytala sama sebe u podobných sklonů. S postupnou prací na sobě se cítím stále jistější sama v sobě, ale pořád jsou tu situace, vůči nimž jsem, jak se ukázalo, bezbranná. Takže proto mapuju hranice. Abych konečně zakořenila. Pro dobro sebe i okolí.

Knížku doporučuju k přečtení všem, kteří se cítí hodně citliví a mají pocit, že je svět přemáhá. Nebo těm, kdo chtějí porozumět někomu takovému ve svém okolí.
Rolf Sellin: Hypersenzitivní lidé mezi námi. Vysoká senzitivita - od minusu k plusu.

Komentáře

Okomentovat

Oblíbené příspěvky