Rok v knihách - 2016
Zase tu je celoroční suma přečteného. S uspokojením sleduju, že se mi daří číst víc. Čím dál větší část zabírá odborná literatura a myslím, že bude ještě expandovat. Když mě to prostě baví.
David Mitchell: Atlas mraků. Komplexní poetičnost tohohle díla se nedá jednoduše popsat. Doporučuju k zažití. Pocit neskutečně opravdového ve mě postupně narůstal, rašil a zelenal se jako semenáček stromu, ale teprve až jsem přečetla postupně všechny první i druhé poloviny příběhů, vyrostl strom, nádherný, osobitý, opravdový. Je to nádherné. Pokud jste viděli film, vězte, že všechny obsažené příběhy jsou mnohem nejednoznačnější a rozporuplnější než si pamatujete, většina jich končí jinak, protože ve filmu z nich tvůrci povětšinou vytvořili snadno rozpoznatelný happy end.
Jiřina Šiklová: Omlouvám se za svou nepřítomnost (dopisy z Ruzyně 1981-1982). Sbírka dopisů socioložky Jiřiny Šiklové z doby, kdy byla pro šíření nelegální literatury vězněna ve vazbě v Ruzyni pro mě představovala jednu z nejzásadnějších knih, které jsem v poslední době četla. Otevřela mi úplně jiný pohled na život, takový, kdy člověk netruchlí nad svým údělem, ať je sebehorší a sebenespravedlivější, ale snaží se každou situaci vědomě prožít a něco si z ní vzít. Protože si je sám sebou jist.
Miroslav Žamboch: Megapolis. Soubor povídek ze superhrdinského velkoměsta. Svižné, vtipné, škoda jen, že krátké.
Carlie Myss: Archetypy. Nic moc teda. Velmi populárně-naučné.
Deike Begg: Synchronicita - moderní pojetí. Jako sbírka kazuistik dobrý, ale nějaký přesah nebo shrnutí chybí.
Miroslav Žamboch: Dlouhý sprint s ozvěnou. Rychlý a dramatický příběh o tom, že když někdo zpočátku zcela nevinný oprávněně bojuje o vlastní přežití (na kterém nevidí nic závadného a touží jenom po tom, aby jej ostatní nechali napokoji), může tím připravovat půdu pro zničení celé země. Nejhorší na tom je, že to zničení bylo už dávno předpovězeno.
Jane Gaganová: Putování - tam, kde se setkávají šamanismus a psychologie. Zajímavé zahrnutí prožitku do psychologické práce.
H. Sawyerová: Intuitivní lidé. Tahle knížka byla spíš taková svépomocná příručka pro laiky, ale pomohla mi zbavit se viny ze ztráty jedné kamarádky. Neboť to byla psychopatka.
Stanislav Grof: Nové perspektivy v psychiatrii a psychologii - pozorování z moderního výzkumu vědomí. Potřebovala jsem si před Transpersonální konferencí načíst něco Grofa, protože sem měla strach, že neporozumím jeho přednášce. Porozuměla jsem, neboť pan doktor hovoří pořád o tom samém. Ale transpersonální psychologie je zajímavá.
Jennifer L. Scottová: Madamme Chic aneb co všechno jsem se naučila v Paříži. Příručky typu "jak dělat něco jako někdo" se mi obvykle dost příčí. Ale tahle paní popisuje ze svého pohledu holky z Kalifornie šok z pobytu v pařížské rodině a inspiraci, kterou z něj načerpala pro svůj život. Ta mě dobrý!
Terry Pratchett: Podivný regiment. Potřebovala jsem si trochu zvednout náladu, na což je Pratchett nejlepší. V každém věku v něm lze objevit nová témata, tak mnohovrstevný je.
Susan Cainová: Ticho. Další z knih, která (pro mě) nepodává ani tak informaci o svém tématu, ale o tom, kdo píše. Pro mě představuje vpodstatě křečovitou obranu introverze, dokazuje na věděckých základech, že introverti jsou taky k něčemu dobří - místo toho, aby jejich existenci prostě uznala, čímž vlastně legitimizuje pochybnosti. Nejlepší obraz ovšem poskytuje o vývoji a stavu americké společnosti a jejích hodnotách. A to je občas fakt síla.
Miroslav Žamboch: Drsný spasitel. Klasika. Spousta mrtvých, hodně soubojů a drsných hlášek hrdiny alias namachrovaného odpadlíka společnosti. Můj oblíbený typ odpočinkové literatury.
Evžen Boček: Poslední aristokratka. Neskutečně vtipný deník ze života chudých šlechticů ve znovunabytém zámku. Záchvaty smíchu zaručeny.
Don Miguel Rodrigues: Čtyři dohody. Něco na tom bude.
Ruth Ozeki: Hledání přítomného okamžiku. Nádherný příběh odehrávající se ve dvou od sebe vzdálených časových rovinách, které se záhadně navzájem ovlivňují. Dvě ženy, z nichž jedna čte příběh druhé - spisovatelka žijící na ostrůvku u kanadského pobřeží a japonská teenagerka, která zápolí s hledáním vlastní identity v zemi, kde je identita určena kulturou. Jedna z knížek, která prohloubila mojí fascinaci japonskou mentalitou.
Vilma Kadlečková: Mycelium - Jantarové oči. Z vynoření z tohoto barvitě napsaného světa mívám několikadenní kocovinu. Tolik trpím za Lucase Hildebrandta, že mi přijde až moc skutečný.
Stanislav Grof: Dobrodružství sebeobjevování.
Haruki Murakami: Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování. Další Japonsko, tentokrát viděné zevnitř, japonským autorem. Ani nevím, jak to popsat. Zvláštní, osamělé a velmi silné.
Paasi Ilmari Jääskeläinen: Literární spolek Laury Sněžné. Hodně zajímavý, skoro až absurdní příběh o spolku spisovatelů z malého finského městečka. Hra. A pro mě zajímavý pohled na člověka - podle hlavní hrdinky by osoba neměla být vnímána pouze jako někdo, kým je teď, je třeba vzít do úvahy i to, kým byla a kým se teprve stane.
Alan MacFarlane: Japonsko za zrcadlem. Japonskou kulturu a život jsem musela hlouběji prozkoumat a tahle knížka je k tomu jako stvořená - napsal ji antropolog, který Japonsko dlouho studoval, mnohokrát navštívil a dokázal z toho vyvodit některé velmi překvapivé závěry o vnitřním i vnějším životě lidí této záhadné země.
M. D. Molton, L. A. Sykes: Matka, Hetéra, Amazonka, Médium - čtyři ženské archetypy. Zajímavé.
Sabine Richebächer: Život mezi Jungem a Freudem - životopis Sabiny Spielreinové. Na jméno Sabiny Spielreinové, Jungovy záhadné femme fatale, jsem narazila už několikrát, nikdy to ale nebylo v pozitivní konotaci (protože šlo přeci o nelegitimní vztah a ona byla opravdu nepřiléhavě temperamentní). Její vlastní příběh je stejně tak divoký, bláznivý a rozlítaný, a rozhodně ne šťastný. Zajímavý a přitažlivý ovšem rozhodně je.
Jiřina Prekopová: Když dítě nechce spát. Občas mě chytají takové záchvaty, že se nebudu umět starat o své děti, protože na kontakt s dětmi nejsem zvyklá, a to potom čtu takovéhle věci. Ne, že bych s Jiřinou Prekopovou ve všem souhlasila, ale přišlo mi to poučné.
Kevin Dutton: Moudrost psychopatů. Líbí se mi, že autor nenahlíží "psychopaty" jen z obvykle proklamované záporné stránky, ale nabízí i jiný pohled - že jsou životní situace nebo pracovní pozice, kde může určitá osobnostní patologie přinášet výhodu a být přínosem pro ostatní.
Karen Horney: Neurotická osobnost naší doby. Tady u téhle jsem si pořádně zatrpěla. Našla jsem se snad ve většině popisů (jak jinak, najdu se ve všem, co je trochu sugestibilní), navíc jsem ji četla v náročném období, ale ve výsledku je to jeden z podnětů, které mi pomohly se přestěhovat.
Evžen Boček: Aristokratka ve varu.
Dmitry Glukhovsky: Soumrak. O zkáze jednoho osobního světa. Nejhorší je, když v polovině apokalypsy musíte přestat, jít na pracovní pohovor a být celou dobu nervozní z toho, jestli fakt skončí, nebo se apokalypsu podaří zvrátit.
Michael Palin: Pravda. Překvapivě mnohovrstevný román jako úvaha o tom, co je vlastně opravdové.
Vilma Kadlečková: Mycelium - Led pod kůží. Je to na pokračování - teprve druhý díl z pěti; vesmír, intriky, psychotronici, všeho dosytosti.
Bernard Schwartz, John V. Flower: Jak selhat jako terapeut (50 způsobů, jak ztratit nebo poškodit svého klienta). Velmi praktická a přínosná kniha.
David Mitchell: Atlas mraků. Komplexní poetičnost tohohle díla se nedá jednoduše popsat. Doporučuju k zažití. Pocit neskutečně opravdového ve mě postupně narůstal, rašil a zelenal se jako semenáček stromu, ale teprve až jsem přečetla postupně všechny první i druhé poloviny příběhů, vyrostl strom, nádherný, osobitý, opravdový. Je to nádherné. Pokud jste viděli film, vězte, že všechny obsažené příběhy jsou mnohem nejednoznačnější a rozporuplnější než si pamatujete, většina jich končí jinak, protože ve filmu z nich tvůrci povětšinou vytvořili snadno rozpoznatelný happy end.
Jiřina Šiklová: Omlouvám se za svou nepřítomnost (dopisy z Ruzyně 1981-1982). Sbírka dopisů socioložky Jiřiny Šiklové z doby, kdy byla pro šíření nelegální literatury vězněna ve vazbě v Ruzyni pro mě představovala jednu z nejzásadnějších knih, které jsem v poslední době četla. Otevřela mi úplně jiný pohled na život, takový, kdy člověk netruchlí nad svým údělem, ať je sebehorší a sebenespravedlivější, ale snaží se každou situaci vědomě prožít a něco si z ní vzít. Protože si je sám sebou jist.
Miroslav Žamboch: Megapolis. Soubor povídek ze superhrdinského velkoměsta. Svižné, vtipné, škoda jen, že krátké.
Carlie Myss: Archetypy. Nic moc teda. Velmi populárně-naučné.
Deike Begg: Synchronicita - moderní pojetí. Jako sbírka kazuistik dobrý, ale nějaký přesah nebo shrnutí chybí.
Miroslav Žamboch: Dlouhý sprint s ozvěnou. Rychlý a dramatický příběh o tom, že když někdo zpočátku zcela nevinný oprávněně bojuje o vlastní přežití (na kterém nevidí nic závadného a touží jenom po tom, aby jej ostatní nechali napokoji), může tím připravovat půdu pro zničení celé země. Nejhorší na tom je, že to zničení bylo už dávno předpovězeno.
Jane Gaganová: Putování - tam, kde se setkávají šamanismus a psychologie. Zajímavé zahrnutí prožitku do psychologické práce.
H. Sawyerová: Intuitivní lidé. Tahle knížka byla spíš taková svépomocná příručka pro laiky, ale pomohla mi zbavit se viny ze ztráty jedné kamarádky. Neboť to byla psychopatka.
Stanislav Grof: Nové perspektivy v psychiatrii a psychologii - pozorování z moderního výzkumu vědomí. Potřebovala jsem si před Transpersonální konferencí načíst něco Grofa, protože sem měla strach, že neporozumím jeho přednášce. Porozuměla jsem, neboť pan doktor hovoří pořád o tom samém. Ale transpersonální psychologie je zajímavá.
Jennifer L. Scottová: Madamme Chic aneb co všechno jsem se naučila v Paříži. Příručky typu "jak dělat něco jako někdo" se mi obvykle dost příčí. Ale tahle paní popisuje ze svého pohledu holky z Kalifornie šok z pobytu v pařížské rodině a inspiraci, kterou z něj načerpala pro svůj život. Ta mě dobrý!
Terry Pratchett: Podivný regiment. Potřebovala jsem si trochu zvednout náladu, na což je Pratchett nejlepší. V každém věku v něm lze objevit nová témata, tak mnohovrstevný je.
Susan Cainová: Ticho. Další z knih, která (pro mě) nepodává ani tak informaci o svém tématu, ale o tom, kdo píše. Pro mě představuje vpodstatě křečovitou obranu introverze, dokazuje na věděckých základech, že introverti jsou taky k něčemu dobří - místo toho, aby jejich existenci prostě uznala, čímž vlastně legitimizuje pochybnosti. Nejlepší obraz ovšem poskytuje o vývoji a stavu americké společnosti a jejích hodnotách. A to je občas fakt síla.
Miroslav Žamboch: Drsný spasitel. Klasika. Spousta mrtvých, hodně soubojů a drsných hlášek hrdiny alias namachrovaného odpadlíka společnosti. Můj oblíbený typ odpočinkové literatury.
Evžen Boček: Poslední aristokratka. Neskutečně vtipný deník ze života chudých šlechticů ve znovunabytém zámku. Záchvaty smíchu zaručeny.
Don Miguel Rodrigues: Čtyři dohody. Něco na tom bude.
Ruth Ozeki: Hledání přítomného okamžiku. Nádherný příběh odehrávající se ve dvou od sebe vzdálených časových rovinách, které se záhadně navzájem ovlivňují. Dvě ženy, z nichž jedna čte příběh druhé - spisovatelka žijící na ostrůvku u kanadského pobřeží a japonská teenagerka, která zápolí s hledáním vlastní identity v zemi, kde je identita určena kulturou. Jedna z knížek, která prohloubila mojí fascinaci japonskou mentalitou.
Vilma Kadlečková: Mycelium - Jantarové oči. Z vynoření z tohoto barvitě napsaného světa mívám několikadenní kocovinu. Tolik trpím za Lucase Hildebrandta, že mi přijde až moc skutečný.
Stanislav Grof: Dobrodružství sebeobjevování.
Haruki Murakami: Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování. Další Japonsko, tentokrát viděné zevnitř, japonským autorem. Ani nevím, jak to popsat. Zvláštní, osamělé a velmi silné.
Paasi Ilmari Jääskeläinen: Literární spolek Laury Sněžné. Hodně zajímavý, skoro až absurdní příběh o spolku spisovatelů z malého finského městečka. Hra. A pro mě zajímavý pohled na člověka - podle hlavní hrdinky by osoba neměla být vnímána pouze jako někdo, kým je teď, je třeba vzít do úvahy i to, kým byla a kým se teprve stane.
Alan MacFarlane: Japonsko za zrcadlem. Japonskou kulturu a život jsem musela hlouběji prozkoumat a tahle knížka je k tomu jako stvořená - napsal ji antropolog, který Japonsko dlouho studoval, mnohokrát navštívil a dokázal z toho vyvodit některé velmi překvapivé závěry o vnitřním i vnějším životě lidí této záhadné země.
M. D. Molton, L. A. Sykes: Matka, Hetéra, Amazonka, Médium - čtyři ženské archetypy. Zajímavé.
Sabine Richebächer: Život mezi Jungem a Freudem - životopis Sabiny Spielreinové. Na jméno Sabiny Spielreinové, Jungovy záhadné femme fatale, jsem narazila už několikrát, nikdy to ale nebylo v pozitivní konotaci (protože šlo přeci o nelegitimní vztah a ona byla opravdu nepřiléhavě temperamentní). Její vlastní příběh je stejně tak divoký, bláznivý a rozlítaný, a rozhodně ne šťastný. Zajímavý a přitažlivý ovšem rozhodně je.
Jiřina Prekopová: Když dítě nechce spát. Občas mě chytají takové záchvaty, že se nebudu umět starat o své děti, protože na kontakt s dětmi nejsem zvyklá, a to potom čtu takovéhle věci. Ne, že bych s Jiřinou Prekopovou ve všem souhlasila, ale přišlo mi to poučné.
Kevin Dutton: Moudrost psychopatů. Líbí se mi, že autor nenahlíží "psychopaty" jen z obvykle proklamované záporné stránky, ale nabízí i jiný pohled - že jsou životní situace nebo pracovní pozice, kde může určitá osobnostní patologie přinášet výhodu a být přínosem pro ostatní.
Karen Horney: Neurotická osobnost naší doby. Tady u téhle jsem si pořádně zatrpěla. Našla jsem se snad ve většině popisů (jak jinak, najdu se ve všem, co je trochu sugestibilní), navíc jsem ji četla v náročném období, ale ve výsledku je to jeden z podnětů, které mi pomohly se přestěhovat.
Evžen Boček: Aristokratka ve varu.
Dmitry Glukhovsky: Soumrak. O zkáze jednoho osobního světa. Nejhorší je, když v polovině apokalypsy musíte přestat, jít na pracovní pohovor a být celou dobu nervozní z toho, jestli fakt skončí, nebo se apokalypsu podaří zvrátit.
Michael Palin: Pravda. Překvapivě mnohovrstevný román jako úvaha o tom, co je vlastně opravdové.
Vilma Kadlečková: Mycelium - Led pod kůží. Je to na pokračování - teprve druhý díl z pěti; vesmír, intriky, psychotronici, všeho dosytosti.
Bernard Schwartz, John V. Flower: Jak selhat jako terapeut (50 způsobů, jak ztratit nebo poškodit svého klienta). Velmi praktická a přínosná kniha.
Komentáře
Okomentovat