01.12.16

Proč odcházím.

Aby člověk zjistil, že se chce někam vrátit, měl by nejprve odejít. Já jsem si vždycky myslela, že chci zůstat v Plzni, protože to tu mám ráda. A že není potřeba odcházet. Doma se to tak říkalo. Člověku je nejlíp, když zůstane u rodiny, protože tam o něj bude nejlépe postaráno (a on se bude starat, kdykoliv rodina pískne, protože to je jeho povinnost). Myslela jsem si to taky, čistě z pudu sebezáchovy. Chtěla jsem odejít už po gymplu, studovat do Prahy, ale tehdy to byl jenom prchavý sen, který by mě mohl vysvobodit z nadvlády mojí mámy. Uskutečnění snu samozřejmě nebylo povoleno, s čistě racionálním odůvodněním, že přece nebudeme utrácet za školu v Praze, když v Plzni je medicína taky. Tak jsem zůstala. Další příležitost se mi naskytla po šesti letech, letos na jaře, když jsem se odhodlala požádat o práci v Bohnicích. Na pohovor jsem se dostavila s klidem a lehkostí a bylo to příšerné, protože sedm ostatních uchazečů bylo vážných a nadrcených, byli jak ti pověstní kohouti na jednom smetišti a bohužel jsme šli k pohovoru všichni najednou. Měli jsme se předvádět mezi sebou. Pokud mi něco opravdu nedělá dobře, tak je to konkurence ve skupině vrstevníků. Nevzali mě. Brala jsem to jako velkou křivdu a po prázdninách nastoupila do Dobřan, kde je přijetí do pracovního poměru téměř jistotou. V Dobřanech se mi vedlo nad očekávání báječně. Měla jsem štěstí na výborné kolegy ve všech profesích a naučila jsem se neskonale mnoho. Pokud jsem si předtím myslela, že bych se chtěla věnovat psychiatrii (ovšem nebyla jsem si jistá, zda to nejsou jen vznešené ideály, které praxe smete ze stolu a pak mě rozdrtí), teď jsem si jistá, že jsem si vybrala správný obor, který mě baví víc, než jsem si představovala.

V práci se mi dařilo skvěle. Psychiatrie je ale obor dost náročný, hlavně co se kontaktu s lidmi týče - s lidmi, kteří jsou podle běžných společenských měřítek často naprosto nesnesitelní, byť jsou v tom vlivem své choroby zcela nevinně. Velmi rychle se ukázalo, že pokud se necítím v pořádku já sama, nedokážu být trpělivá a nápomocná pro svoje pacienty. Začala se ozývat spousta témat, která jsem z různých důvodů předtím "řešila" zametením pod koberec. Tím nejvýraznějším, co se z pod pomyslného koberce vynořilo, byla nutnost nějak aktivně postavit k otázce, kde a s kým chci trávit svůj zbývající, mimopracovní čas. Chci se starat o dům, ve kterém si dost často přijdu jako vetřelec, dům, který mě tísní nahromaděnými vzpomínkami a ve kterém trávím večery hlavně proto, že čekám, až se zbylým členům domácnosti zachce mi dělat společnost? Váhavě jsem musela připustit, že ne. Že ačkoliv mám tátu s bráchou moc ráda, nechci kvůli nim živořit na místě, které mě už pár let paralyzuje a ve kterém funguju podle naučených vzorců z doby, kdy jsem se snažila vyhýbat mámině vzteku. Ve kterém jsem sledovala její utrpení, to jak pomalu umírala a nebyla schopná si to uvědomit. V domě, za který jsem po stránce vedení domácnosti už skoro deset let zodpovědná a nikdy to nebylo dostatečně dobře. Je tu celé moje dospívání, kdy jsem toužila po lásce, ale dostalo se mi jenom výchovy.  To všechno tady sídlí, v mojí hlavě tomu patří místo mezi našemi stěnami a já už s tím v jednom domě nechci být. Je to jako nadváha - aniž byste s sebou nesli cokoliv navíc, zatěžuje to váš pohybový aparát. Taková nadváha emocionální zátěže. Zjistila jsem, že nebude stačit ani odejít na druhý konec města, což jsem měla původně v plánu. Bude potřeba čas a vzdálenost, abych si udělala jasno, co jsem já a co je harampádí z rodinné minulosti, které jsem dostala od mámy a babičky a které tahám s sebou. Abych to haraburdí mohla nechat u cesty a nikdo další už se s ním nemusel zaobírat. Že nechci do naší rodinné pečovatelské ságy - kdy se všichni starají o ostatní aniž by se jich zeptali, zda o to stojí, ale málokdo je ochoten postarat se o sebe - zatahovat svého milého. Že chci, abychom si mohli alespoň nějakou dobu žít sami pro sebe.

Otázka ani odpovědi ovšem nebyly od začátku takhle pěkně formulované a vynořovaly se postupně mezi vlnami pochybností a utrpení přibližně před měsícem. V té době jsem už málem nedokázala vydržet sama se sebou a zažívala tu nejhorší úzkost, na jakou si pamatuju. To vše jsem záměrně posilovala čtením různých knížek, jógou a rozhovory se spízněnými dušemi, protože mi bylo jasné, že pokud tuhle otázku nevyřeším teď, potáhnu si ji s sebou ještě hodně dlouho a nakonec se ocitnu na úplně stejném místě, jen o pár zbytečných let starší. Byla to síla, protože poznání se nezjevuje v neutrálních psychologických termínech, ale skládá se z konkrétních pocitů a myšlenek, které nebývají zrovna růžové. Pravděpodobě ale nastal pro tohle poznání správný čas, protože všechno probíhalo jako po másle a když jsem se rozhodla, že zkusím ještě ve zkušební době skončit a opět zažádat o práci v Bohnicích, nenastal jediný zádrhel. Tentokrát mě přijali naprosto bez problému.

I přesto, že to takhle pěkně vím, mám obrovské výčitky svědomí, že nechávám rodinu samotnou. Jsem první, kdo se takhle svévolně odstěhoval někam dál. Moje babička je mistryně nenápadného citového vydírání a nejhorší na tom je, že se na ni za to nemůžu ani zlobit, protože to nedělá vědomě, je to její strategie přežití, kterou si za život vypracovala a je si jistá, že je plně v právu.
Postupně jsem se dopracovala k poznání, že jsem se vlastně starala a emocionálně angažovala tam, kde mělo být nejspíš postaráno o mě. Že jsem udržovala domácnost, působila jsem mámě jako důvěrnice, když se vracela zničená z práce, cítila jsem se osobně zodpovědná za výkyvy jejích nálad. Byla jsem u ní, když byla nemocná, když umírala, od její smrti jsem držela prarodiče a snažila se jim všemožně pomáhat, snažím se nějak stmelovat naši domácnost, protože táta s bráchou jsou občas jako odpuzující se magnety (a nezdá se, že by se na nápravě chtěli sami nějak aktivně podílet). V průběhu toho všeho jsem složila maturitu a vystudovala medicínu. Navíc jsem měla až do nedávna pocit, že jsem nic z toho nědělala dost dobře. A teď už nemůžu. Jsem strašně unavená. Už nemám sílu se starat. Nemám sílu podnikat malé kroky, které by změnily moji situaci postupně a zevnitř. Nechci nic vrátit a nechtěla bych, aby něco proběhlo jinak. Potřebuju teď chvíli klidu. Aby mě nechali jít. Abych sama sobě dovolila se nestarat.

A tak odcházím do Prahy. Zjistit, co je opravdu moje a co způsobily léta se hromadící zvyky. Bydlet se svým milým. Oddechnout si a vyzkoušet na pár let žití bez závazků (ještě/už mám na to koneckonců věk). Pláču nad tím, co nechávám za sebou, hlavně za všemi skvělými lidmi, které jsem v posledních měsících potkala. Zároveň se těsím, moc se těším. Dala jsem si šanci, o které jsem už nepředpokládala, že ji dostanu.

4 komentáře:

Michaela řekl(a)...

Moc Ti to přeju!
Myslím si, že není špatné nezapomenout na svoji minulost a na lidi, kteří jsou jí součástí a neztratit s nimi kontakt, ale v první řadě dneska musí být člověk trošku sobecký a zkombinovat to s tím, co sám chce..

Iris řekl(a)...

Jak dneska? :D to je hrozně tendenční proti době :) přijde mi, že to tak bylo vždycky...třeba když se chodilo do světa na zkušenou. Myslím si, že to ve výsledku prospěje všem, že tím i zbytek rodiny dostane šanci zařídit se po svém.

Kristýna řekl(a)...

Tohle je tak krásně napsaný! A i když bych lhala, že můj život je/byl stejný nebo aspoň totožný, psychické nutnosti přestěhovat se jinam až moc dobře rozumím. Hodně štěstí v Praze!

Iris řekl(a)...

Děkuju :-* budu referovat.