27.12.16

Nejsem princezna, vole!




(o sebevědomí ve věci svého těla)

Narazila jsem na Fleru na tohle tričko s nápisem Jsem víla, vole! od šikovné Magifešn. Zaujalo mě a dost dlouho jsem se rozmýšlela, jestli si jej koupit nebo ne.

https://static2.flercdn.net/products/3/7/3777/6/0/0/6851006/kfoezxsntcsgna-b.jpg
design a foto Magifešn

Nakonec jsem se i rozhodla že jo, ale nějak mi to nešlo přes pocit ze sebe. Já totiž nejsem v jádru víla. Chtěla bych být vzdušná bytost, ale nejsem. Ani princezna ne. Dost dlouho jsem se princeznou toužila stát. Přála jsem si pro sebe pohádku a pohádky se přeci točí okolo princezen. Princezny to na první pohled mají hodně jednoduché. Prostě jsou - krásné, křehké a zranitelné a osud už zařídí všechno ostatní. Stačí jim nahodit zranitelný výraz a někdo je zachrání. Jenže u mě ten zranitelný výraz nějak nebyl uvěřitelný. Působil spíš retardovaně. Na zranitelný vzhled nemám vlohy. Stejné je to s křehkostí. Moje bytelná tělesná schránka nedává pro křehkost příliš prostoru. Ani když budu cvičit nebo držet dietu nebo se navléknu do rozevlátých poloprůsvitných šatů. Fakt ne. Stálo mě to mnoho let, než jsem si tuhle prostou skutečnost dokázala připustit. Pak už mi bylo tak nějak líp.
Dlouho jsem měla pocit, že potřebuju mít trochu užší pas, menší zadek a plošší břicho než mám - menší prsa by taky občas nebyla od věci - a potom se budu líbit, někdo si mě všimne, spustí se nějaký zázračný mechanismus, princ se zamiluje a budeme šťastní až do smrti.

Jenže role princezny má i svou druhou stranu. Typická princezna je bytost v zásadě pasivní. Nemá žádné speciální schopnosti. Nakonec vždycky skončí jako něčí manželka a svému choti sekunduje v jeho povolání. Ať už je král nebo prostý chlapec, který si ji odvedl domů na statek. Pff. Nic pro mě. Tenhle aspekt princeznovitosti se ve mně dost pral s potřebou nechat se zachránit. Přizvukování cizímu záměru mě nikdy moc netáhlo. Potřebuju někoho, kdo si půjde svojí vlastní cestou tak jako já a čas od času se sejdeme a budeme si spolu žít a povídat si, co nás na těch našich cestách potkalo.

Poté, co jsem se přestala snažit o éteričnost a princeznovitost jsem časem vyrostla v jinou postavu příběhů. Hlavně duševně, a fyzická schránka logicky následovala. Protože já nejsem princezna. Vole. Ani královna. S královskou rodinou mi to neklape. Jsem čarodějnice. Ta, která má život ve svých rukou a vidí věci, které jiní nevidí. Vědma, věštkyně, léčitelka, rozevlátá osoba, která je krásná ve své podivnosti. Nosím obrovský drdol, výrazné brýle a šaty nejrůznějších barev a vzorů, pánské polobotky a hipsterskej batůžek, sukně do pasu a nad kolena a zajímavé náušnice. Podzimní barvy a tmavě cihlovou rtěnku. (Snahu o minimalismus v oblečení jsem prozatím odložila k ledu)

Je mi tak vážně dobře. A světe div se, vedlejším efektem je to, po čem moje rozdrásané a nedovyvinuté sebevědomí léta toužilo. Muži se za mnou otáčejí na ulici, mrkají na mě v metru, občas prohodí slovo nebo pochválí oblečení (!). A já si to zcela a otevřeně užívám. Přesto, že jsem šťastně zadaná za svého paralelního cestovatele...nebo spíš právě proto. Je to hra, bez křeče záměru nebo účelu. Ačkoliv se na mojí postavě uplynulý rok dost podepsal a místy se nabalilo víc než bych si přála, nikdy jsem se necítila sama v sobě tak krásná, zářivá a spokojená.

3 komentáře:

BezKofeinu řekl(a)...

(V reálu to s princeznami končívalo bledě: Buď jim setla hlavu gilotina, nebo je ubodali v carském sídle. Kdepak, na takový osud je má černočerná duše nepřipravena.)
Naproti tomu dnešní standard žen se možná promítne do budoucí percepce princeznovství. Mohl by: Uvzdychaných krásek s vlečkou už bylo, na můj vkus, příliš.

Iris řekl(a)...

Dnešní styl princeznovství budiž nalezen v romantických filmech všeho druhu. Většinou. Mi přijde.

Anonymní řekl(a)...

No tak tím spíš by se to tričko hodilo, protože by bylo vtipné.
Naopak víla by v něm vypadala jako kráva.

A.