Depresárium

Spadla jsem do toho rovnýma nohama, z bizarní mánie ženského oddělení. Moje nové pracoviště je depresárium. Depresivní pánové se plouží po chodbách historické budovy příjmového oddělení. Nemám praxi mluvit s muži úplně o všem, teprve se to učím, nemít zábrany tam, kde bych je mít neměla. Zatím jsem pracovala pouze se ženami, což pro mě po stránce komunikace bylo mnohem snazší. 

I já jsem byla začátkem měsíce poměrně na dně. V šoku ze ztráty známého prostředí, kterou jsem si navíc způsobila sama, takže jsem to neměla na koho svést, jsem prolila spousty slz. Moje dutina lební obsahovala místo mozku rýmu. V Praze jsem si přišla nepatřičně. Cítila jsem se provinile za to, že by se mi tam mohlo třeba líbit, protože u nás doma se na Prahu bůh-ví-proč vždycky koukalo s opovržením. Spřádala jsem plány, jak koncem příštího týdne skončím, dám si na Vánoce volno a pak se vrátím zpátky do Dobřan. První dva dny jsem přežila zejména díky poměrně stupidní hře, kterou jsem si nainstalovala na mobil a hraním vyplňovala volné chvíle, které bych jinak využila k sebelítosti. Za pár dní bylo naštěstí po všem. Řečeno slovy Quentina z mého oblíbeného filmu Piráti na vlnách, myslím, že jsme měli vyplout už dávno. Doma už jsem nějakou dobu přesluhovala. Poněkolikáté za poslední rok se mi poměrně zásadně ulevilo, jako bych svlékla starou kůži.

Měsíc před Vánoci není zrovna optimální doba pro stěhování, ale příležitost se většinou nestará, jestli se to jednomu hodí nebo ne a jestli už má upečené cukroví. Celkem vzato si myslím, že jsem tuhle příležitost využila dobře. Mám pocit, jako bych proklouzla do jiné reality časoprostorovou skulinou, která byla otevřená jenom na krátkou chvíli.

Vymyslela jsem výbornou věc. Příští Vánoce si na Fler připravím už v lednu, dokud ještě přetrvává vánoční nálada, co víc, je posílená nostalgií po právě uplynulém. Přes rok budu mít dost času výrobky vyladit a nafotit. Vymýšlet vánoční sortiment v září mi přijde jako čirý nerozum. Letošní vánoční objednávky už jsem ukončila, stahuju se do svého soukromého prostoru uvnitř sebe, který nejvíc potřebuje vypucovat a zpříjemnit. Momentálně se snažím prostě (pře)žít a neřešit požadavky, které se kolem rojí, ovšem kromě dárků. Prožít poklidný předvánoční čas je dost těžkej quest, a to i za předpokladu, že člověk chce a něco pro to dělá.

Konečně po letech se můžu těšit z denní přítomnosti svého milého. Po večerech pijeme čaj a povídáme si dojmy z práce. Šli jsme spolu na pivo. Máme čas prožívat spolu každodennost. Je to báječné. A k tomu ty západy slunce a pohledy na údolí Vltavy ve fialovém oparu s jiskrami světel.