Marasmus praeterminalis

Tlak narůstá.

Už týden (ne)spím tak, že je to naprosto bez efektu. Zcela vyčerpaná se chystám jít spát, bojím se, že únavou už ani zuby nedočistím. Ovšem jakmile ulehnu, oční víčka se změní v souhlasně pólované magnety a nejeví tendenci se k sobě přiblížit. Po osmi a víc hodinách spánku se budím s nepříjemným zdáním, že se spánek nekonal. Pocit v hlavě se blíží těžké kocovině. Líp vyspalá se cítím i když si odpoledne na chvíli zdřímnu. Ale to taky nemá moc cenu, protože jakmile usnu, zazvoní pošťačka.

Na podezřelé měnlivé vyrážce, která se mi bez zjevných příčin objevila na bradě před internou, vyrašily další pupínky. ("Máte za sebou zkoušku z dermatologie, takže na používání slova pupínek už nemáte nárok!").

Při pohledu do zrcadla mám pocit, že moje tvář za poslední dobu nějak zcharakterněla. V tomto směru mě inspiruje monolog Alaina Delona alias Julia Caesara v Asterixovi a Obelixovi. Caesar nastárne, Caesar zraje. Jeho vlasy nešednou, ony jen více září. Toho se držím, neboť je to udržitelný přístup. Naproti tomu heslo hippies nevěřte nikomu přes třicet udržitelné není.

Zrak se fixuje do blízka vlivem neustálého zírání do knihy nebo do monitoru, takže všechno od dvaceti metrů dál čím dál víc připomíná impresionistický obraz. Děje se tak i přesto, že studiem rozhodně nezravim tolik času, kolik bych si představovala. Víc jak tři hodiny denně že sebe vymáčknu málokdy. Svetlá  stránka této skutečnosti je, že mám čas taky na život.

Za týden už bude doufám po všem. Zbavím se pediatrie a šesťáku vůbec. Studium mě po 19 letech celkové školní docházky poměrně obtěžuje.

Potřeba Pink Floydu narůstá na více než jednu hodinu denně. Místy i více než 3 hodiny denně.

Konec zprávy o rozpadu.