06.04.16

A bylo jaro.

Dělám věci. Ó jé, jak mě je dobře.


Třeba jsem se včera koupala v jezírku, které s přibývajícím slunečním svitem změnilo barvu z hnědorezavé na průzračnou modrozelenou. Voda štípala chladem, světlo se odráželo od vlnek. Z protějšího břehu mě povzbuzovala banda puberťáků. (Tyvole. Tyvole, ona tam fakt vleze! No to neni možný!)
Už to vypadalo, že se u nás usídlí labutě, pluly po hladině jako dva koráby, ale nakonec se odstěhovaly jinam.

O víkendu jsem při první jarní kontrole ve včelíně dostala rekordní počet tří žihadel. Jít tam v červených tenkých kalhotách zřejmě nebyla ta nejlepší volba.

Jezdím na kole a konečně začínám mít zase tvar. Od té doby, co jsem kolu dofoukla pneumatiky, už ani netrnu hrůzou z každého obrubníku. 

Nemůžu se nabažit rajčatové polévky.

Objevuju úplně nový svět hodnot, ve kterém platí intuice a pravda se dá najít jen uvnitř. Svět introspektivních terapií, šamanismu a intuitivních povah. Je to úleva, návrat domů.
Občas mě přepadne strach, že se probudím a máma mě seřve, ať na ty svý naivní idealistický představy honem rychle zapomenu a držím hubu a krok s tím, co se má. Jenže tohle je už můj směr. Každý jdeme po té své cestě, mami. I když vím, že bys neměla pochopení.

Píšu seminárku, ale vlastně ani moc ne. Spíš žiju.
(seminárka je jenom taková zástěrka pro nenechavé puzení k činnosti zděděné po předcích)
Mám pocit, že tyhle týdny si letos poprvé dokážu existenci jen tak užívat, bez nutnosti pracovat na vnitřní soudržnosti - abych se z toho, co vidím kolem sebe neroznemohla; nebát se, necítit tlak. Je to jako barevný krásný den, který trvá několik týdnů. Už jsem moc stará a unavená, abych brala školu vážně, příšerně unavená po tomhle roce, kdy jsem se buď učila, nebo se připravovala na to, abych učení zvládla.

Fotím kytky.
Jaro je u nás na zahradě modré.




Žádné komentáře: