20.03.16

Festival světla

Světlo je mimořádně vhodné jako předmět pro metafory.


Zdá se, že Evorpské hlavní město kultury 2015 přece jen k něčemu bylo, když po něm zůstávají takové krásné relikty, jako tenhle festival. Prošly jsme hlavně tu část trasy, která jako by kopírovala můj nejčastější pohyb v posledních letech - teoretické ústavy Lékařské fakulty, od nich zablácenou zkratkou pod nemocnici k většinu času zapomenutým pramenům. Všude se přelévaly davy lidí, ale díky tmě to stejně bylo takové soukromé. Padla na mě nostalgie z končící životní etapy. Začalo se mi stýskat po Plzni, jako bych ji už opustila.

Moje pocity zřejmě souvisejí s celkovou změnou pohledu na čas, který mi ve škole ještě zbývá. Zatímco před měsícem a půl jsem se nacházela v šedivém bezčasí, začátek kdesi loni a konec v nedohledné vzdálenosti za čtvero státnicemi. Teď je naopak až děsivě blízko, jako by se spolu s přírodou na jaře rozpohyboval i čas. Tedy ne že bych se konce děsila. Spíš se cítím jako rytíř před poslední velkou ztečí. Mám dva měsíce na to dát se jakž takž dohromady a potom zdolat nejďábelštější z ďábelských - pediatrii. Vlastně je to velmi symbolické.


Poslední dva týdny mě stály neskutečně mnoho sil. Zcela nemoudře (ovšem nevyhnutelně) jsem se vyšťavila starostmi o budoucí práci a potom následovalo několik nedobře zvolených víkendových programů, nemilých zjištění a jedna kardinální kocovina. Plus detailní popis nepříjemných procedur na ženském genitálu, na které se budu snažit co nejrychleji zapomenout. Výsledkem byl naprostý výpadek duševních funkcí tři dny před státnicí a hlasité pískání v uších, díky kterému jsem v noci z neděle na pondělí spala asi hodinu. Ke zkoušce jsem se tedy dostavila v ideální formě (sarcasm!)
Důležité lekce nepřicházejí v době, kdy si o ně řekneme, ale kdy je na ně čas. Stydím se za svůj výkon, ale zase vím, že jsem zvládla projít i ve stavu naprostého útlumu a už těžko se mi může studijně něco trapnějšího přihodit.
V úterý se mi spustila intenzivní rýma a postupně se přidal zánět hrtanu, bolestivý kašel a spousta dalších projevů. Čekala jsem je, takže se nedivím - protože po tom, co jsem si ty dva týdny vlastní vůlí prováděla to nejde jinak. Správný postup v souladu s úctou k tělu i duši by byl se na státnici vykašlat, jenže já jsem se vědomě rozhodla tuhle cenu zaplatit. Každá volba má svou cenu. Spím tak deset hodin denně a je nutno podotknout, že pískání v uších je pryč.

A po tom všem je vlastně nejlepší procházka parkem v jarním vzduchu a zjištění, že všechna ta světýlka napíchaná v trávě jsou vlatně diody nalepené do plastových lžiček :)


Doufám tedy, že světelný festival předznamenává i začátek světla v zahlcujícím oblaku nepotřebných informací, že přijdou věci, o které jsem žádala a ještě mnohé další. Že ten přelom všichni v pořádku zvládneme.

Žádné komentáře: