15.12.15

Ty dny, kdy jsem nic nenapsala

Nějak jsem se nemohla vyjádřit. Není to tím, že bych nepotřebovala nic říct, ani že by se nic nedělo. Potřebuju a děje se. Právěže velmi mnoho. Znovu jsem si potvrdila svou dřívější domněnku, že nedokážu nic napsat, když je mi těžko takovým způsobem, že nevidím perspektivu. (Domnělá) ztráta vyhlídek je takovej strašák, že veškerá fantazie zaleze po svou imaginární peřinu a odmítá ji opustit. Můžu ji jenom vylákat vyhlídkou na něco pěkného. Nového a zajímavého.

Každý den přemýšlím, jestli je možné zfetovat se hudbou. Protože přesně to dělám, místo koled nám hrají Pink Floyd a čím víc poslouchám, tím víc potřebuju.

Více než kdy dřív se mně dotýká skutečnost, že většina lidí má svou neotřesitelnou pravdu stojící na pevných základech osobního přesvědčení. Tím spíš, že každá pravda se od většiny okolních pravd podstatně liší. Nejhorší na tom je, že téměř u všech dokážu jejich stanovisko plus minus pochopit...a samozřejmě cítím, že v těch přesvědčeních jsou místy značné mezery, které je činí relativními. V takovéhle společnosti dostává moje vlastní pravda pořádně na frak, stává se jen jednou z mnoha možných. Ne že bych dřív měla tendenci tvrdit, že moje vidění světa je to absolutní, na to jsem si byla příliš vědomá jeho neúplnosti, jen jsem pod vlivem výchovy a vzdělání měla pocit, že někde venku existuje nějaká objektivní pravda, založená na tvrdých datech nebo něčem podobném, a že jsou lidé, kteří ji znají. (Třeba moje máma, která se tak rozhodně chovala. Velmi mě to ničilo, ale po přečtení Jungovy charakteristiky extrovertního myslícího typu ji asi začínám chápat.) Haha. Velmi se mi ulevilo, když jsem začala poznávat, že objektivní pravda je nejspíš fikce vytvořená pro podpoření racionální vize světa. Poslední zbytky mého přesvědčení o neměnnosti a absolutnosti se otřásají a ačkoliv se jich snažím sama zbavovat, bolí to a mate mě to, protože ve mně stále ještě trochu vězí. Hranatá a vyprahlá stavba se bortí, pod troskami prosvítá nová krajina. Ještě nevím jaká bude, ale cítím z ní pohyb a plynutí, sílu a barvy. Nemůžu se jí dočkat, ale všechno má svůj čas. Cítím se klidnější než kdy dřív, i když je mi jasné, že ani ta další krajina nebude žádná idylka.

Vědomě se šetřím a snažím se nepřepínat - vím, že bych se klidně dokázala upracovat do naprostého vyčerpání. Skládat víc jeřábů, nové barvené kombinace, další druhy origami, nové, nevyzkoušené cukroví, seminárka na internu, měla bych se začít pořádně učit...a taky vím, že to nemám zapotřebí. Vždycky si vzpomenu na Julču, jak před chírou říkala: Jestli my jsme nepřepálily start...Je to pěkná blbost, přepálit start. Tentokrát rozjíždím pomalu, nepřestávám číst knihy, které mě baví (a vím, že je potřebuju číst), uvolňuju mysl vždycky, když se dostane do křeče a záležitosti vnitřního života neodbývám a neodsouvám na později kvůli tomu vnějšímu. Není to jen myšlení, co se dostává do křeče. Taky akomodační svaly v očích, drobné svaly na nohou a vlastně celé vědomí, které se točí na místě jako zaseknutý program a po ulehnutí civí do stěny neschopné pustit křečovitě uchopený den. A stejně jako na ukrytou fantazii ne něj přesvědčování nezabírá, chce to rozptýlit pozornost od "důležitých" věcí. Přece jen je zima a příroda spí a naše těla chtějí taky odpočívat. Číňané říkali, že kdo v zimě neodpočívá, je potom na jaře nesmírně unavený, protože nezískal energii pro start. Možná odtud pramení každoroční epidemie jarní únavy.
Stejně se těším až (jestli) se zase dostanu do onoho blaženého stavu, v němž budu lehce zvýšenou teplotu a bolest hlavy pokládat za virózu a ne za leukemii, popřípadě v kombinaci s bolestí paty za sarkom. Tentokrát to ale nebude stav nevědomosti, ale poznání s nadhledem.

Zjistila jsem, že určitý druh lidí má tendenci považovat za skutečný život jen ten, ve kterém je hodně starostí. Čím víc starostí, tím hodnotnější život.

Po podrobném prozkoumání volného místa ve špajzu musím s politováním konstatovat, že v místech loňského uložení vánočního cukroví se nyní nacházejí arašídy a pivo. Dám si, co by ne. Choím si totiž do špajzu ujídat pracny. A jdu hrát SpellForce a pít Cinzano z koňakovky a flákat se, jinak se Vánoc vcelku nedožiju.

Linz, Katedrála

1 komentář:

Kristýna Soutnerová řekl(a)...

:) příjemné. Mám to podobně, jen se ještě musím víc soustředit na ty (pro mě) důležité věci. Občas trochu zapomínám a nechám se unést proudem všedních "starostí"... Ale čím dál méně.