17.11.15

Nefalšovaná reportáž z cesty na východ

Nejrychlejší cesta nemusí být vždycky ta nejlepší.


Pokud se rozhodnu jet z Plzně na Vysočinu autobusem, tedy přes Prahu, ztratím necelých pět hodin sezením v malém vymezeném prostoru autobusové sedačky, potom příliš dlouhou jízdou metrem a následně dalším sezením v ještě narvanějším autobusu. Který jede po dálnici, takže estetický zážitek z cesty je nula nic. Pokud spěchám, je tahle cesta nejlepší volba. Jenže já nerada sedím celou cestu v jedné poloze (nejhůře s koleny pokrčenými do pravého úhlu), při jízdě si chci číst nebo něco vyrábět, popřípadě sledovat zajímavou krajinu oknem. Když nespěchám, jedu vlakem přes České Budějovice.
Ve vlaku je to skoro jako v obýváku. Můžu sedět jak chci, se sundanýma botama a nohama na sedačce naproti, zabydlet si okolí tvůrčím bordelem, číst, aniž by mi bylo blbě ze zatáček. I když je vlak narvanej, nikdy se necítím tak stísněně jako v naplněném autobuse.

Když skládám ve vlaku origami, vždycky se najde někdo, kdo se se mnou dá do řeči. O origami, že taky kdysi něco složil. Že obdivuje moji šikovnost. Pán chtěl bejt milej, těsně předtím než vlak zastavil v Budějovicích se mě zeptal, co dělám. Když jsem odpověděla, že studuju medicínu, následovala otázka která vždycky přijde. Jaký doktor budu? Řekla jsem, že psychiatr a pozorovala jsem pánovy rozpaky. Za obecných průpovídek typu "blázniví jsme vlastně všichni" a "tak já za vámi zajdu, až mi hrábne" celý nesvůj vycouval ze dveří. Ještě že už tu byly Budějovice. To, že se chci (dobrovolně!) věnovat psychiatrii je pro náhodného kolemjdoucího snad ještě víc šokující, než kdybych řekla patologie. Tedy, těžko říct. Asi budu příští měsíc tvrdit, že budu patoložkou a pozorovat reakce.


V Budějovicích si ke mně přisedl dredatý kluk, chvíli mě pozoroval a pak požádal o čtvereček papíru. Naučil mě skládat trojúhelníkovou krabičku, že prý si do ní dává trávu. Stáli jsme u otevřeného okénka a povídali si o životě (a trávě), naštěstí ho vůbec nezajímalo, co dělám. Podél trati se objevila plazivá mlha, ovšem jen na některých loukách. Takové mlhy u nás nemáme. Vytáhla jsem Sněžné dělo a fotila tu mlhu, kluk se vykláněl z okna a hlásil, když se nějaká blížila. Z mlhy vykukovaly balíky, na nich seděl dravý pták. Srnám sahala mlha až po krk. Smáli jsme se tomu a on mi vykládal o svém psovi. Potom vystoupil v Hradci, za chvíli se setmělo a vlak si uháněl inkoustovou černí jako osvětlená klec.



Jako hudební doprovod zvláštních podzimních nálad doporučuju Vostrou od mojí momentální oblíbenkyně, písničkářky Kayi. (A pozor, abyste se před Vánoci taky nerozdali)




2 komentáře:

Carolina Mia řekl(a)...

Nádherné fotky. Věrka

BARABASCA řekl(a)...

hezky jsem se zacetla..pekne pisete..;-)