03.09.15

Jak mi bylo dáno

Tohle je vyprávění o tom, jak mi bylo dáno prožít (a fotit) dvě zlaté hodiny, každou na jedné straně studené a větrné noci. Vlastně náhodou.

Těžko se to popisuje, jak se bídný den změní v to nejkrásnější, co jsem za poslední dobu zažila. Po úmorné cestě autem a nějakých dvou hodinách chůze přímo do kopce, kdy jsem se cítila jako ovoce vyčerpané nedostatkem vláhy se najednou změnil celkový pocit z bytí. Náklad, který nohy nesly, se moc nezměnil, protože jídlo se jenom přesunulo z batohu do břicha. A že jsme ho v té lesní chatové osadě snědli vážně hodně. Rozhodně se neoteplilo ani nepřestal foukat vítr, to spíš naopak, a z blíže neurčeného směru se valily nasáklé mraky a hrozily nám obalit hlavy šedivou mokrou vatou (tak vysoko jsme byli, že to vypadalo, že ploché spodky mraků jsou v naší úrovni. Nejspíš to bylo tím, že jsme vystoupili nad hranici lesa. Z březového porostu se postupně vylupovaly prudce stoupající šťavnatě zelené louky a otevíral se výhled do údolí. Řeka se v něm kroutila jako proužek stříbra a doplňovala se se zlatavou záři, sluncem prosvíceným oparem, který údolí vyplňoval. Na stráni před námi se bača válel pod břízou a morálku ovčího stáda udržovali dva střapatí psíci. S každým krokem jako by stráň byla prudší a prudší. Uprostřed příkré louky trůnil hrob s nápisy v cyrilici, obehnaný ozdobně kovaným plotem. Před náhrobkem stálo několik lahví čiré tekutiny, podle vůně dobré pálenky, i s přiloženým panákem.
Skoro jsme ztratili cestu a po jejím nalezení se za námi za chvíli objevila vyhublá béžová kráva. Po chvíli chůze po neškodné polňačce zahnula značka prudce doprava a vzhůru. Vedla prudkým, zaříznutým údolím občasného potoka, u kterého kdosi ztratil holínku, a potom se rozplynula v travnaté pláni. Cíl cesty, vrch Belogrivač (necelé dva tisíce) jsme už viděli nad sebou, ale jen pomalými kroky jsme se šplhali do výživného kopce. Zprava foukal vítr, který místy skoro bránil pohybu a skloněné trsy tuhé trávy se rytmicky třepotaly. Byla to úžasná žlutozelená tráva se špičkami stébel vyschlými do rezava. Okolní kopce vypadaly v šikmém večerním světle jako potažené sametem. Slunce nebylo vidět, vysílalo svazky paprsků zpod mraků a propůjčovalo sametovým kopcům nepopsatelné odstíny. Chvílemi mi po tvářích tekly slzy, snad silou větru, snad radostí. Bylo to esteticky dokonalé. Zlatá hodina ve své nejkrásnější podobě. Tvrdě vybojovaná vlastní silou, protože ta krajina a ta hora by nebyly ani z poloviny tak monumentální, kdybychom se k nim nepropracovali sami, s plnými krosnami na zádech. Z vrcholu jsme pozorovali tu neskutečnost a světelné představení, nikoliv tiše, protože vítr nadělal hluku až dost. Rychle se stmívalo, takže jsme sestoupili trochu níž a postavili stany. Při večeři se nám nad hlavy přihnaly útržky mraků a slunce je posledním světlem zbarvilo do oranžova.
 Neměla jsem v úmyslu vstávat příliš brzy, ale díky snu jsem vylezla ze stanu a uviděla nad sebou hvězdy a na východě oranžové nebe. Oblékla jsem na sebe všechno, co jsem měla, a vyrazila na kopec pozorovat východ. Zdálo se mi v té větrné samotě, že to trvá celou věčnost, že obloha má v zásobě nekonečnou zásobu pastelových odstínů, které musí vystřídat. Z údolí kokrhali kohouti a na salaši přes údolí hlomozil pes a ovce mu odpovídaly. Když se potom mezi útržky mraků objevilo slunce, vypadalo jako žhavý uhlík uprostřed popela, jako úlomek jiskřivého diamantu. Obtisklo se mi do sítnice a propalovalo se dál a hlouběji, až ke zvířeti, které se uvnitř choulí a čeká na světlo vědomí. Kopce začaly být zase sametové. Šla jsem si ještě lehnout.



2 komentáře:

Taychi řekl(a)...

Miluji fotky, kde jsou paprsky zachyceny v kuželech. K dokonalosti chybí jen nějaká kráva nebo ovce, jinak je to krásné, nekonečné, přesně jako lidské bytí, které sice končí smrtí, ale na počátku života se nekonečným jeví. :-)

Kristýna Soutnerová řekl(a)...

Úžasné, živelné a magické. Tak nějak opravdové a plné toho, pro co by člověk chtěl žít...
Krásně zachyceno.