Proč papírové šperky?

Když jsem byla mladší, měla jsem ráda "věčné" věci. Trvanlivé. Takové, které čas v mojí časové pespektivě nezmění. Měla jsem pocit, že je to skvělá investice - pokud si koupím šperk ze stříbra, z nerezové oceli apod., budu ho moct nosit navždycky a bude pořád stejně krásný. Ó já bláhová, tehdy jsem ještě doufala, že existuje věcnost a neměnnost; jako vyděšený tonoucí hledá stéblo, které jej vytáhne z relativity jeho života. Byl to právě čas, který mě vyškolil ve věci vkusu. Pokud nestagnuju, vyvíjím se, ani můj vkus nezůstává stejný. A tak mi trvanlivé šperky začaly být spíše naobtíž.

Se šperky se to má stejně jako s oblečením, nábytkem a dalšími skutečnostmi, které jsou věcí vkusu. Opravdu nadčasový kousek, který vám pasuje nejen k momentálnímu vkusu ale i k něčemu uvnitř vás, rozeznívá skrytou strunu, ať už právě nosíte cokoliv, takový můžete opravdu nosit navěky, protože k vám prostě patří.
Jenže potom je tu spousta dalších, méně přiléhavých, které ovšem díky svému materiálu stály často mnoho peněz. Co s nimi? Doma mě vychovávali k tomu, že na drahé věci je třeba dávat pozor, a když už je mám...to už se zkrátka nedá nic dělat. Prostě je budeš nosit. Ve skutečnosti ovšem zůstanou založené ve šperkovnici, protože Jitka, která je kupovala, prodlévá kdesi v minulosti a já na ně nemám ani pomyšlení. Snažím se zbavit zbytečného hromadění vyplývajícího právě z tohoto principu, a pomalu je předávám dál. Je to ale boj.

Tolik úvod do situace, ve které jsem začala vyrábět origami náušnice.

Papírové šperky jsou totiž něco docela jiného. Snažím se je vystužit a nalakovat jak to jde, stejně však mají před sebou maximálně rok slušivého nošení, pokud je nosím ráda a často. Dřív bych se za takovou pomíjivostí ani neohlédla. Jenže...
Představte si, že přemýšlíte nad koupí trochu střeleného šperku. Něčeho pro vás zcela neobvyklého. Při brouzdání vodami internetu narážím na spoustu fantastických designových kousků velké výtvarné hodnoty, při pohledu na ně mi padá čelist a rozbíhá se fantazie. Opět je tu ovšem ten problém trvanlivosti. Srovnám teď nesrovnatelné - origami skládanky na uších si také leckdo všimne, můžete si vyzkoušet nosit velké, barevné a přesto lehké náušnice.
Nemusíte ani čekat, až se vám omrzí, protože tyhle šperky se dají unosit. Otahat k nepoznání. Je v tom cosi smutného, ale také dobrý pocit. Je to jako když po mnoha letech unosíte oblíbený kus oděvu, zadostiučinění z naplněné existence. Potom si můžete koupit další, nebo taky ne. Mám zákaznici, která má už několikáté a vždycky je poctivě roztrhá.
Přijde mi, jako by origami náušničky měly každé svůj jedinečný půvab. Čas a nošení na nich zanechávají stopy, jako by byly téměř živé. Právě tuhle jiskru jim propůjčuje jejich pomíjivost, kterou jsem se časem naučila ocenit. Máte rádi pomíjivost?

Zajíčky na fotce jsem nosila celé prázdniny. Projeli a prošli se mnou tisíce kilometrů, a trochu se přitom umazali. Přijdu si s nimi jako Alenka v říši divů, která následuje bílého králíka do díry, za kterou se nachází úplně jiný svět.

Proto papírové šperky. Protože jsou dočasné a přitom (nebo právě proto) půvabné.