06.05.15

Troska

Asi jste si všimli, že ortopedie to tady ode mně pěkně schytala. Výborně se z ní totiž tropí žerty. Ale upřímně řečeno, ortopedie za to vlastně vůbec nemůže...ani ortopedi, ani nikdo jiný z těch, co nás vyučují.

Počátkem jara jsem začala cítit nesmírou únavu. Dříve než jsem začala mít strach ze zhoubného nádoru nebo jiné nevyléčitelné či devastující choroby, což byl poslední dobou můj oblíbený způsob stresování sama sebe, položila jsem pár dobře zvolených otázek svým spolužákům a zjistila překvapivou věc. Cítili jsme se všichni plus minus podobně. Vyšťaveně. Přesto jsme se shodli, že nás medicína baví víc než kdy dřív.

Říkám tomu troskovitost. Čím je způsobená? Těžko říct. Je to únava z neustálého zkoušení a měnění oboru zájmu? Nebo všechny ty letmo zahlédnuté specializace příliš prožívám? Mě to ale vážně zajímá (alespoň většinou. a pokud nemám zrovna kocovinu.).
O Vánocích jsem si dělala legraci, že budu o prázdninách potřebovat velkej výlet, protože po páťáku ze mně bude psychická troska. Ani jsem se moc nesekla. Nemyslete si ale, že bych nebyla spokojená nebo mi většinu času nebylo dobře; to je. Ale najdou se situace, kdy mi prostě chybí šťáva. Někdy celé dny. Nedokážu se z toho vyspat a libovolně dlouhý odpočinek zabere jen na krátkou dobu.
Není to ta očividná únava, která způsobuje večerní touhu po posteli a vypovídá o nabitém nebo náročném dnu. Co bych za ni dala. Tahle je plíživá, nenápadná a přesto pádná; kdybych se po ní nepídila, snad bych ji ani nedokázala pojmenovat. Přesto tu více či méně pořád je. Přirovnala bych ji k závažím na končetinách. Projevuje se neschopností dobrovolně podstupovat činnosti, které vyžadují přemýšlení, podřimováním po odpoledních bez valného efektu, brzkým uléháním a pozdním obtížným vstáváním. Spím hodně a není mi to nic platné. Uvažuju, jak to jednou budu všechno zvládat, až budu mít děti...což mi ještě víc odebírá energii, neboť tyhle otázky nedokážu zodpovědět.

Můj ideální studijní předobraz se po večerech prohrabává pubmedem a hledá odborné publikace na téma, které ve škole probíráme. Mívám pocit, že podle některých vyučujících je medicína tím jediným, čím bychom měli naplnit své životy. Vždycky jsem si myslela, že budu do svojí práce hrozně zažraná, že splynu s tímhle přeodbrazem. A opravdu - když jsem v nemocnici, dokážu si velmi reálně představit, že tomuhle bílému vykachlíkovanému světu věnuju celý svůj život, a to včetně nocí.
Jenže venku číhá svět. Lidé a jejich příběhy, každý den se měnící stromy, kapky na listech po dešti, které fungují jako drobounké zvětšovací čočky. Závěje z pampeliškového chmýří a ptáci na krmítku a knihy a láska a virtuální světy. A já chci vážně, vážně moc žít. A tohle pnutí je podle mě hlavním zdrojem troskovitosti.

Se spolužáky jsme spočítali, že nějaký druh vzdělávacího zařízení navštěvujeme už nejméně 20 let, mnozí i déle. Dlouhá doba na to, aby se paměť přeplnila a unavila. A závěrečný sprint nás teprve čeká.
Alenka tvrdí, že si nepřijde jako troska, že se cítí jen unavená. Jenže mě ta únava nesmírně omezuje, uvědomím si ji při každé myšlence na nutný odpočinek, při každém pokusu o nápad. Na druhou stranu ale nemám ke slovu troska negativní vztah. Vzpomenu si při něm na scénu z Věčného svitu neposkvrněné mysli, kdy Kate Winslet nese Jimu Carreymu modrý koktejl jménem Modrá troska, sedne si k němu na gauč a říká: "Dvě modrý trosky." A pak tam spolu sedí a koukají kolem, dvě trosky, které se znovu našly, aniž o to stály. A to je asi ten pocit. Jako celý Věčný svit neposkvrněné mysli. Že se nesmím vzdát (ne že bych o tom někdy uvažovala), protože kdybych cokoliv ze svých činností pod tlakem únavy opustila, o pár měsíců či let později bych našla sama sebe v úplně stejné situaci. Jenom starší.

Tímto nechci nikoho odradit od studia, a medicíny už vůbec ne. Jen chci říct, že náročný to není ani tak na začátku, když máte ještě elán a nadšení a spoustu energie. Sice se vám v tu chvíli zdá, že pokud přežijete tohle zkouškové a to příští zkouškové atd., zvládnete už všechno na světě. Nenechte se zmást. Až závěr rozhodne, jak s tím popasujete. I když jste unavený.

4 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Ahoj, mám taky LFP a na škole jsem tohle měla taky, nicméně poté, co jsem začala pracovat je to tak stokrát horší..stran tý únavy. Držim pěsti!Markéta

Iris řekl(a)...

Dobré zprávy vespolek! :D No, snad to nějak zvládnu...

Maruška řekl(a)...

Ahoj! Tenhle článek se mi moc líbí. A líbí se mi celý tvůj blog. Přijde mi, že žiješ nebo se snažíš žít i něčím jiným než medicínou, což je skvělý a obdivuju, že i když toho je až nad hlavu, ještě tě to nesemlelo a snad nikdy nesemele úplně. :)

Iris řekl(a)...

Snažím se, trochu se bojím pracovní budoucnosti, ale věřím v pěkné a barvité zítřky :)
Díky za zastavení...