23.03.15

Manifest za svobodu střední cesty

Myslím si, že všechna ta převratná duchovní sdělení a zjištění, návody na štěstí a spokojenost, která nám předkládají různí autoři, jsou jenom vyjádřením doby. Naše doba si žádá, aby bylo všechno řečeno stručně a jasně, bez příkras a nadměrných přívlastků. Poznání není žádoucí halit do mystéria tajného učení, je radno jej vyjevit hned a v jedné knize. Nejlépe v jednoduchých větách. Tak, aby to každý pochopil. Nemyslím, že by to byla chyba těch autorů, ani že by jejich knihy lhaly. Jen to prostě není nic nového. Život i svět je cyklický a stejně tak už nesčetněkrát lidé po celém světě objevili, jak žít spokojeně a v míru sami se sebou. Někteří se sdružili a založili názorové školy a směry, a ti ostatní zůstali tiše žít mezi svými. Někteří se stáhli do sebe a jiní šířili své, třebas i nevědomé, poznání dál, pomocí literatury, dramat, obrazů a jiných metafor. Je to schované v příbězích, v jakýchkoliv příbězích. Nemusíte rovnou archetypálně pitvat pohádky abyste zjistili, že minulí lidé přemýšleli a věděli/tušili. Nepřečetla jsem mnoho klasických děl a netvrdím, že všechna stojí za to, ale ještě jsem nikdy v žádné knize nenašla tolik skutečného života a promyšlených obrazů jako v Anně Kareninové (a slovem promyšlené myslím, že někdo, autor nejspíš, se těmi tématy opravdu zaobíral ve své vlastní hlavě a k něčemu dospěl). No, kecám. Možná ještě v Terrym Pratchettovi.
Mám ráda život. A užívám si ho tak, jak mi ho moje doba, kultura a zěměpisné souřadnice dávají. Rozhodně neříkám, že nic nechci a nic nechci změnit, to chci dělám to, ale nemyslím si, že by se moje spokojenost nějak radikálně zlepšila, kdybych žila jindy a jinde. Vybírám z toho, co mi svět nabízí; co se mi hodí si  nechám, co se mi nelíbí zahodím na pomyslnou hromadu k recyklaci. Jo, jsem eklektik jak prase, ale nevěřím na to, že pouze za zachování všech podmínek daných kýmsi kdesi lze dosáhnout cíle. Proto se lidé vydávají do klášterů a stávají se poustevníky, jenže já věřím, že duševně růst jde i zatímco člověk žije svůj život ve svém kontextu. Ty podmínky můžete brát jako doporučení, jako ukazatele. To, že někomu vyhovuje jeden směr neznamená, že musí vyhovovat všem. Je třeba být sami k sobě upřímní a potom budete vědět, co si počít. Vždyť ani sám Siddhárta nezavrhoval duchovní cesty jiných, jen připouštěl, že pro něj nejsou ty pravé. Že si musí objevit vlastní (alespoň Heinrich Hesse to tvrdí).


Poslední dobou se mi navíc zdá, alespoň podle článků objevujících se v mých internetových zájmových okruzích, že duchovní hledání odchází do pozadí a tématem číslo jedna se stává zdraví. Je třeba žít zejména přirozeně, zdravě a promyšleně, protože jen tak má člověk nárok na zdraví. Žádné červené maso, protože je příliš zatěžující, žádné citrusy v zimě, protože tohle importované ovoce nám středoevropanům škodí (fuj, nejlepší by bylo na nové světy zase zapomenout). Jako ženy bychom měly jíst jen rostliny a maso drobných zvířat, protože jsme to tak dělaly za lovců a sběraček. Víc a víc rafinovaně zeleninových salátů, smrt vší bílé mouce na světě! (vždycky si vzpomenu na tenhle graf):

zdroj: boredpanda.com - tenhle článek je vůbec zdrojem lecjaké pravdy
Nedávno jsem se nad miskou klíčené pšenice přistihla při myšlence, jak je to nefér jíst ty malé rostlinky a nedat jim šanci opravdu vyrůst. Posledních pár dní i nocí mě pronásledovaly obavy nejasného původu, které se mi podařilo identifikovat jako strach z toho, že nejspíš nežiju tak zdravě, jak bych mohla. Určitě z toho onemocním a budu si za to moct sama. Ale tohle je přece absurdní! Jsem vděčná za to, že mám neustále co jíst, dokonce si můžu vybírat, co z toho sním...a snažím se vybrat si to, co je dle mého názoru nejvhodnější. Koneckonců studuju medicínu a mám trochu ponětí o tom, co lidské tělo potřebudje. Jsem si naprosto vědoma, že skladba průměrného českého jídelníčku je tuze nezdravá. Ale. Nechci být vitariánkou jenom proto, že někdo došel k závěru, že lidský trávicí trakt není uzpůsoben k trávení tepelně upravených potravin. A mnoho podobných ideálů. Mám ráda pečené maso, čas od času, když se na něj cítím. Miluju pečení a pečené moučníky, jejich výroba i konzumace mi přináší potěšení.
Jsem pro každou alternativu, pokud si k ní člověk došel vlastní životní cestou, věří v ni a hlavně, dokáže pochopit, že ostatní smýšlejí jinak. Točí se mi hlava nevolností nad každým článkem, který deklamuje svoji pravdu jako jedinou správnou, absence pádných důkazů je vedlejší. Na mysli mi vyvstává představa kněze, který ze svého vyvýšeného místa brojí proti sodomii, potratům a ostatním hříchům širého světa, za které všichni dojdou očistce. Z alternativy se stala diktatura, soubor nepřesně definovaných pravidel, které je třeba přesně dodržovat. Místo svobody vlastní cesty se rýsuje povinnost. Tohle nechci. Nejlíp to podle mně vystihuje tenhle článek od Báry Šťastné. Nechci věnovat celý život tomu, abych se snažila o své zdraví, pokud mě tato snaha nenaplňuje a netěší. Se zdravím je to jako se vším ostatním - každý extrém je špatný. Absolutní snaha o čistotu mi připomíná klasickou českou prasárnu "maso musí bejt, a pořádně tlustý, abychom si to užili" umocněnou na minus prvou.
A možná přesně tohle charakterizuje rozpolcenost mnoha lidí. Vycházejí z rodin s "tradičním" pohledem na život, stravu a spol., prostě takhle se to vždycky dělalo a tak je to správně. Neumějí zjistit, co vlastně potřebují, jsou z rodiny vedeni k povinnosti, neumějí sami sebe potěšit - chytí se prvního kurzu, který jim tuhle lákavou možnost nabídne a už v tom lítají. Na druhé straně spektra, pro ně zcela netradiční. Naučí se jíst podle tabulky, objevit svou cestu, probudit v sobě pravou ženu/muže, vrátit se ke kořenům pomocí rituálů. Je to konzum vyššího řádu.
Ale co potom s tím vším do sebe investovaným, když si nedokáží sami stanovit svůj cíl a smysl?

2 komentáře:

Žít je umění řekl(a)...

No jo no, když ono to všechno většinou jde do kytek v okamžiku, kdy si jedna skupina (třeba vitariánů, nebo křesťanů, nebo buddhistů, nebo muslimů, nebo "masožroutů", nebo raw food jedlíků) řekne, že to jejich je to převratné a nejlepší a že každá jiná skupina jde tou nejhorší možnou cestou (hlavně ať tam zas nespadnu, proboha)... a začnou sami sebe a lidi kolem ostřížím zrakem sledovat, jestli náhodou o krůček neustoupí. Jakákoliv snaha o podobné štěstí je hodně nešťastná a jakákoliv snaha o podobné zdraví je hodně nezdravá. Jo, jo, každý extrém je problém. Důležité není jen CO, ale i JAK a PROČ.

Kristýna Soutnerová řekl(a)...

Hezky napsáno, Iris :)