19.10.14

I want to sleep in a city, that never wakes up


Ruce se mi klepou do rytmu písničky, vůbec celé tělo zvláštním způsobem vibruje; pozoruju ho a bojím se, že se za chvíli rozpadne na kousky. Strachuju se, že mě něco zevnitř požírá, že se brzy rozplynu do nicoty.
Od doby, kdy mami umřela, mě nějak nebaví spát. Spánek mě osvěží, ale nezanechá dřívější příchuť sladkého potěšení. Čím míň se mi chce spát, tím víc spánku potřebuju. Je to tako živit se na cestách instantní a sušenou stravou. Zasytí, ale nepotěší. Chci spát, spát ve městě, které se nikdy neprobouzí, jak se zpívá v písničce. Zbývá mi ale jen zamlžený jinovatkovitý pocit, který v noci potáhne moje vnímání a říká, že je třeba usnout. Město každý den vstává a bere mě s sebou.

Jak psát o smrti? Otázka nezní zda ano nebo ne. Jen jak. Byla mi nablízku, cítila jsem ji a zjistila jsem, že není tak strašlivá jako strach z ní. Je nesmírně prázdná a klidná. Jako suché údolí, které nese její jméno.
Thomas Moore v Temných nocích duše říká, že o záležitostech duše je třeba vyjadřovat se poeticky, v obsáhlých metaforách. A smrt rodiče rozhodně záležitostí duše je. Několikrát jsem zkoušela vyjádřit svoje pocity každodenními slovy a výsledkem byly pouze neúplné výseky nepopisující celek, vyříznutý spálený kousek z jinak povedeného koláče. Jen poezie dokáže vyjádřit obrovské ve zkratce a nezamotat se do ní. Ale nenechte se mýlit. Moje poezie neubíhá ve verších.

Nejpoetičtější jsou večery. Přímý pohled do zapadajícího slunce odhalí všudypřítomné polétavé pavučinky, jejich odlesky je prozradí. Napínají se mezi všemi stébly. Pole rašícího ozimu připomíná zeleně podsvícenou osnovu z hedvábných vláken, tak jemnou, že by ji i dech potrhal. Nechávám po sobě stékat hojivé zlaté světlo a uvnitř sebe cítím velké prázdno, které pomalu zarůstá. Je to rána po mávnutí kosou, podobné ráně těla - pomalu se hojí, občas v něm píchne nebo zasvědí. Když se v ní nerýpu, nebolí. Jen existuje, jako nutná připomínka nepřítomnosti. Rána, která rozřízla život a on teď srůstá. Bude jiný než předtím. Nic není jisté. Něco se ztratí, něco posílí a něco přibude.
Jaká asi budu, až se zahojím?
Za podzimních večerů, kdy slunce stojí nízko, vrhají i nepatrné záležitosti předlouhé stíny. Na konec stínů těch významných nejde ani dohlédnout.
Když nahlédnu do hlubokého stínu té prázdnoty, točí se mi hlava z jeho nesmírnosti. Obsahuje všechno. Smutek i úlevu i roztřesené dny mokré od slz, ve kterých jsme všichni hrůzou žili z okamžiku na okamžik a které zůstaly uvězněné v uběhlém čase na začátku října.
Je v ní i svoboda a zodpovědnost za vlastní osud.

1 komentář:

Kristýna Soutnerová řekl(a)...

Napsalas to hodně výstižně - obzvlášť to, že smrt není tak strašlivá jako strach z ní... A že člověk neví, jaký bude, až se zacelí, jisté jen je, že jiný.