20.08.14

Večerní

Je tak hezký mít věci hotový.
Čtu si v pokoji a sveřepě ignoruju, že voda v kuchyni už samým varem šílí. Potom hubuju sporák za podezřelé zvuky, které vydává. K tomu piju svěže nakyslý hibernal a ujídám kousky papríky připravené na salát a průsvitné plátečky sušené šunky. Pod skleněnou poklicí (ale u nás se říká puklice) se hromadí velké třpytivé bubliny. Myslím na pastelově podsvětlené městské panorama, které vidím každý den při sjezdu zahradou k nemocnici.
Napadá mě, že je mi blaze. Na pár dní nemám žádné starosti a svět je jednoduchý; jen život a smrt a všechny ty věci okolo. Takhle si to zařídím, až budu velká. Nebo že bych už byla velká? Ujídám horké těstoviny samotné, těštoviny bych vyhlásila nejzákladnější potravinou. Souhlasím s tím, že člověk potřebuje v životě nějaké jistoty. Těstoviny jsou mnohem lepší jistota, než třeba důchod. Šlehám ručně bílek a liju flameri do formiček na pudink, po kterých jsem vždycky toužila.
A pak si čtu z tlusté knihy informace, které si stejně nezapamatuju, skládám jeřáby, zase čtu a kreslím a sním o definitivních perokresbách a čekám na Muže, až se vrátí ze školy. Nebo vlastně nečekám, je mi dobře i samotné. A k tomu miluju. Žiju v době, která je pro mě osobně nejpříhodnější v historii. A každým rokem je to lepší. Vynořuju se z temnot vlastních strachů a přestávám se bát, i když zatím ještě nejspíš nesvítalo. Ti, kteří tvrdí, že sedmnáct let je nejlepší věk, se zastavili v minulosti a dál už jenom vzpomínají.
A jsou tu plány a sny a to, co se stane, a já se na ně tak hrozně těším, je to skoro tak skvělý jako být tady a teď. Pero a papír, sny a plány. Kreslím čáru, nechávám její tvar na osudu a mhouřím oči.
Je tak hezký mít věci rozdělaný.

Žádné komentáře: