Noc podle Raye Bradburyho

To je atmosféra...až mráz běhá po zádech a krev šumí v uších. Chci taky takovou umět!

Ve všech koutech té šeré krajiny, plné noci a nicoty tryskající z nitra pustiny, strhl vítr mračna prachu z hodin, které z nánosu prachu určovaly čas. V jícnu tohoto nového vichru plála černá slunce a z nejakého podzimně zbarveného stromu za obzorem spadalo milion sežehlých listů. Tím větrem se tavila krajina, jako bílý vosk se natahovaly kosti, krev houstla a vířila a usazovala se kalem v mozku. Vítr kvílel tisícemi zmírajících duší, věčně zmatených a nepokojných. Byl mlhou vprostřed mlžného oparu obklopeného temnotou, a to místo bylo místo nikoho a neodpočítávaly se zde ani roky, ani hodiny, všude pusto až na ty muže v bezejmenné prázdnotě náhlého mrazu, bouře a bílého hřmění, vzdouvajících se za clonou blesků podobnou roztříštěné tabuli ze zeleného skla. Nenadálý poryv deště zmáčel trávu, vše zmizelo, dokud nezůstalo nic než mrtvolné ticho a ti dva muži čekající v osamění u teplého ohně za chladného času.
Ray Bradbury, povídka Drak ze sbírky Kaleidoskop