19.06.14

Můj smysl

Nedávno jsem natrefila na výčet úspěchů jednoho chlapce, kterého jsem dříve znala, a pod žebry mě píchl osten závisti. Můj život se zdál proti jeho tak bezvýznamně provinční! Po odeznění prvotního šoku jsem si ale uvědomila pár (zásadních) skutečností. Za prvé, to, čeho člověk dosáhl, vůbec nemusí reflektovat jeho životní spokojenost. A za druhé, uplynula už spousta času od doby, kdy mě podobný pocit naposledy přepadl. Byly časy, kdy jsem se při pohledu na životy svých kamarádů trápila téměř každý den myšlenkami, jestli jsem si neměla zvolit jinak, jinou školu, jiné město, a mít se mnohem líp. Nebyla jsem spokojená sama v sobě, sama se sebou. Nezdá se, že by se počet lidí, kteří radostně prezentují svoje úspěchy nějak zásadně zmenšil. Spíš naopak. Stačí sklonit zraky k facebooku a vidět, že spousta mých kamarádů a známých vlastní (podle všeho) úžasný, úspěšný a nesmírně mezinárodní život. Jsme ve věku, kdy je nejlepší vyjet na Erasmus, a mnoho jich tuhle možnost využilo. Mohla bych cítit závist a touhu po podobných zážitcích, stážích v letních kempech, studiu na zahraniční univerzitě...mohla bych, ale necítím. Proč? Toť otázka. První impulz k tomu, abych ji vůbec formulovala, se objevil jeden páteční večer po zkoušce. Zuřivě jsem tehdy relaxovala skládáním jeřábů a pitím slivovice při sledování Vražed v Midsommeru. V reklamním spotu, jehož znění jsem pouštěla jedním uchem do hlavy a druhým zase ven, mě zaujalo prohlášení: "Nevybírejte si práci, která není posláním. Bez lásky nedojede vůbec nikam." (samozřejmě podbarvené nesmírně emotivní hudbou, která možná způsobila záchyt informace v mém nesoustředěném mozku).
Druhý den jsem trávila vytáčením medu z pláství, což je nemírně monotónní práce, jako stvořená pro přemýšlení. Vytáhla jsem z pomyslného úložiště informací sdělení z předchozího večera a jala se ho dále rozvíjet. Čím dál víc jsem si byla jistá, že jsem kápla na odpověď dříve položené otázky. (Teda já...spíš ten chlápek v reklamě, takže už zase objevuju Ameriku)

Žiju svůj život takový, jaký je proto, že pro mě má smysl. Nemyslím smysl života jako cíl, poslání, které se snažím naplnit. Myslím důležitost jednotlivých činností, prací, vztahů, důležitost pro mě samotnou.
Už před nějakou dobou jsem se doufám vymanila z často opakovaného zhoubného schématu, podle kterého člověk žije určitým způsobem, protože nemá na výběr. Vždycky máme na výběr. Ačkoliv to zní jako stokrát opakované klišé koučů osobního rozvoje, opravdu se lze vyvléci plíživé nespokojenosti tím, že začnete mít rádi svůj život ve stávající podobě, najdete si smysl v něm. Ten smysl musí být dostatečně silný, aby vyvážil nepohodlí a nespokojenost, které každou cestu nevyhnutelně provází. I cestu svou vlasní existencí. Nebo ho prostě změníte. Třeba i pomalu, jako když postupně vysazujete v zahradě nové květiny a stromy, které čase úplně změní tvář prostoru. V takovém případě budete muset něco obětovat, něčeho se vzdát. Třeba jen vlastního pohodlí a zvyku vykonávat činnosti stále stejně.

Sleduju svoje spolužáky a kamarády a už jim nezávidím. Nevyměnila bych s nimi pohodová humanitní studia, členství ve spolcích nebo prestižní univerzitu, rozhodně ne na delší dobu. Protože to není můj smysl. Můj smysl je v medicíně, mojí rodině, lidech, kteří mě obklopují a obohacují. Které miluju, kterým můžu třeba i pomoci. V dlouhých důvěrných rozhovorech. V mojí tvorbě, pohledech do krajiny a bláznivé radosti při jízdě na kole z kopce. V jistotě, že svět je magické místo, kde ještě rozhodně není všechno známo.

Můj smysl je tam, kde ho cítím.

3 komentáře:

Taychi řekl(a)...

Já si myslím, že každý má jiný cíl a každému vyhovuje něco jiného. Kdyby každému vyhovovalo jedno a to samé, tak bychom všichni najednou jezdili do Chorvatska k vodě a na erasmy a ve školách by nebylo ani nohy. No a taky bychom všichni umřeli pokérování a vyhulení. Prostě nejkrásnější je tak rozmanitost. Někomu ke štěstí stačí deset dětí, někomu Nobelovka...

Iris řekl(a)...

hezky řečeno :)

Kristýna řekl(a)...

Naprostý souhlas s obsahem článku i s komentářem. Každý má jiné preference, všechno zkusit nejde, takže pokud je člověk spokojený s životem, který vede, a vidí v něm smysl, není důvod jiným závidět. :-)