25.04.14

S Plíhalem a šeříkem je život příjemnější

Na koncertu Karla Plíhala se mě chytila šťastná jarní melancholie. Představuji si ji jako poloprůsvitné stvoření s kulatýma ušima a zasněným úsměvem, ze kterého tu a tam raší drobné lístečky. Na příhodných místech si vyhlíží lidi, nechá se od nich odnést domů a tam vzkvétá zalévána jejich pocity jako spolu s květinami v květináčích, zatímco tichým hláskem notuje zamyšlené písně. Plíhalovy Vzduchoprázdniny pro mě byly ujištěním, že poezie stále žije, žije mezi námi. Ve spojení s vůní šeříků je to kombinace, které se nedá odolat. Když sjíždím dlouhou ulicí do města, omamný fialový vánek mě hřeje na kůži. Sladký, tak sladký, že se mi chce nahlas zpívat. Většinou to skutečně dělám.

Na světě je tolik dokonalých věcí. Čerstvé listy hrušní, parabolickým obloukem stáčejí se k zemi od nadýchané čupřiny bílých květů. Pastelový západ slunce okořeněný kulisou vlahého večera a zpěvem neklidných ptáků. Promoklé vlasy po jarním deštíku složeného z obrovských kapek, jenž navoněl zemi parfémem, který vlastní jen on. Ta vůně prý vzniká zmoknutím nějaké chemikálie produkovanou actinobacteriemi. Povídání se spřízněnou duší, které mi dává naději, že pokud si dám jen trochu pozor, nebudu nikdy rozumná.

Podél cest leží načechrané závěje topolových plodů. Hebkost toho chmíří je tak říkajíc virtuální. Je tak jemné, že když se dotknu toho poloprůsvitného obláčku, necítím na prstech vůbec nic, jen v sním o necítěném pohlazení. Teprve po zmuchlání celých hrstí do kokonu jako od bource morušového je hebkost skutečná. Téměř jako v představě.
Znovu objevuji květy, ke kterým v mé paměti žádná vůně nepatří. Jabloňové květy, dávno už ztratily veškerou růžovou přítomnou v poupatech, připomínají pouhou vzpomínku na květinovou svěžest, závan příjemného parfému svědčící o přítomnosti kouzelné bytosti. Musím se naklonit až k učesaným kvítkům, abych jej mohla zachytit. Pampelišky jsou v chladnoucím večeru medovou oázou slunečního svitu.


Pozn.: Ilustrační fotografie k dokonalým věcem nepatří. Jmenuje se Šeřík na tripu a je vrcholným výsledkem spolupráce mých roztřesených rukou a fotoaparátu snímajícího vlivem večerního pološera s delší expozicí.

1 komentář:

Taychi řekl(a)...

Přesně tak. Chodit po dešti v podvečer domů a cítit opojnou vůni deště a šeříků a u toho si prozpěvovat nebo pískat své oblíbené melodie a těšit ze z odpoledních chvil s milovanou osobou. Jak krásné poeticky jsi to napsala, moc se mi to líbí a rozzářilo to moje oči. :-)