27.02.14

Večerní



O životě toho vím jen velmi málo. O příbězích o trochu víc, ale kdybych očesala nepotřebná a krášlivá slova, nakonec by stejně zbyl jen pocit. Nahý, choulící se v chladných dlaních.

Seděla jsem v poslední tramvaji a sledovala opozdilé cestující, kterak se vrhali na přechod a ještě stihli nastoupit. V tu chvíli jsem pocítila, jak to vlastně s příběhy je. Život není zajímavý v tu chvíli, kdy bych si to přála. Ani takovým způsobem, jakým bych chtěla. Něco se stane většinou ve chvíli, kdy se děje spousta dalších věcí, navíc tak, jak bych si to nepředstavovala ani ve špatném snu. Život ze svého pohledu nežiju jako příběh. To ostatní lidé jsou příběhy, dobré či špatné, vzrušující či ordinérní. Pozoruji je a hodnotím. I když nechci. Někdy se musím okřiknout, abych přestala.
Oni jsou hrdinové, kteří se bijí ve své roli o důstojný konec. Asi jako T. S. Garp nebo Bilbo Pytlík. Já jediná cítím. Jak patetické. Jak pohodlné.
Skuteční lidé a jejich příběhy mají společného asi tolik, co prázdná a plná krabice, které leží zapomenuty v koutě na nádraží. Nepřijdu-li a nezkusím je otevřít, nebo alespoň potěžkat, nemám šanci zjistit, co se uvnitř skrývá.
Některé osoby nevnímám ani jako příběhy. Jsou součástí koloritu mého světa, rekvizita dotvářející atmosféru. Pokud se nebudu snažit jim porozumět, také tak zůstanou. Příběh je vyšší úroveň vnímání druhých. Nejvyšší je vědomí, že city a myšlenky ostatních mají úplně stejnou cenu jako moje. Stejnou sílu.

Není to o vnějším pohledu.

 ***

Potřebuju žít jako bych šla po neznámé cestě za obzor. Ne jako okruhem v parku, kterým každý den procházím při venčení svého psa. Čas taky plyne a dvakrát do stejné řeky nevstoupíš. Může být občas podobná, ale nejspíš to bude podobnost vnější. Z pocitu falešné jistoty se někteří snaží své životy zregulovat jako meandrující řeky, uzavřít je do betonových koryt neměnnosti. Do bezútěšných cyklů štamgastů, kteří se přes den nudí v práci a každý večer u piva nadávají na svinskej svět. Lidi vidět jako kulisy své zoufalé snahy o věčnost.
Chci, aby lidé a události přicházeli, měnili se, zůstávali nebo odcházeli. Ne zabřednout do stále stejných cyklů procházených bez kapky zájmu o okolí. Je třeba uvědomovat si i obyčejnosti. Kdo jen ze setrvačnosti opakuje, kdo přestal objevovat nové a zkoušet nevyzkoušené, ten jen existuje. Dávno už nežije. Nebo nikdy nežil.

Žádné komentáře: