17.02.14

Už zase hořím

Strávila jsem víkend v jiném světě. Leží v jednom údolí pod dozorem hradu Kašperk a platí v něm trochu jiná pravidla a hodnoty než ve světě, kde normálně žiju. Duší tohohle místa je Brennear, kterou jsem si představovala různě, žádná představa ale nebyla dostatečná.
Lidé i psi tady žijí v domku, kde je spousta předmětů vlastnoručně vyrobených a díky tomu mají smysl, který těm koupeným chybí. Co může být přírodní přírodní také je, od stropu visí svazky bylin a různých věcí a vaří se na kamnech, ve kterých hoří oheň.
Na procházku chodí tolik koní, kolik jde lidí, tři psi a tři kozy.
Z jednoho kopce na druhý běháme jako by nic, když je potřeba. Zvířata musí vždycky dostat krmení a je k nim přistupováno s důsledností a láskou.
Přenášení dříví, loupání balíků (rozmotávají se jako role toaletního papíru), keltský kamenný kruh na zahradě. Spousta jídla, spousta smíchu a společné spaní u krbu.
Znovu se ve mně zažehl oheň, který hoří v oblasti solárního plexu a způsobuje, že se těším na každý další okamžik, zapaluje myšlenky a přináší inspiraci. Nevnímala jsem ho do minulého týdne, kdy vyhasnul a zbylo po něm jen velké studené prázdno. Dnes ráno se ale oheň zase vrátil.
Je to svět prostý a drsný, ale zároveň poetický a plný možností, které se skrývají za každým stromem.
Určitě jsem jej nenavštívila naposled.





Díky, Jantar.

3 komentáře:

zitjak řekl(a)...

Krásné... najít čas od času takové místo (a ona jsou), to pohladí po duši.
Jen jak říkává můj manžel (a já to jednou po takovém delším pobytu téměř v divočině poznala taky)... ten návrat do civilizace pak není lehký...

Iris řekl(a)...

to tedy vskutku není. realita se pak zdá zvláštní až absurdní...

Taychi řekl(a)...

Též jsem měla možnost být na pár dnů mimo civilizaci, ačkoliv jsem dítě města. Užila jsem si to a nyní bych to vrátila zpět. Když není člověk obklopován tou materiální stránkou každodenního života, najednou si uvědomí vše, co přehlíží. Prostě si dobije baterky a to samotné dobíjení je moc krásné.